Když odešla máma, uvědomil jsem si, že jsem sám. Martin Zounar přišel o oba rodiče, otce znalo celé Česko ze Slunce, seno

Herec Martin Zounar ztratil otce v roce 1998, matku o jednadvacet let později. Teprve po její smrti vyslovil větu, která zasáhla tisíce lidí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Ztráta rodičů je velmi bolestivá a herec Martin Zounar o tom ví své. VIP život zaznamenal, že přišel o otce a později i o matku. „V okamžiku, kdy odešla, jsem si uvědomil, že jsem sám,“ řekl v rozhovoru pro magazín Téma. Ne sám ve smyslu, že by kolem něj nikdo nebyl, má partnerku Kateřinu Kantovou, dceru Claudii, kolegy v divadle. Myslel tím něco jiného. Něco, co zná každý, kdo přišel o posledního rodiče: telefonní číslo, které už nikdo nezvedne. Místo, kam se člověk vracel jako dítě, i když už dávno měl vlastní rodinu. Martinův otec Miroslav Zounar zemřel 28. března 1998 ve věku pětašedesáti let. Matka Marta Zounarová odešla po boji s amyotrofickou laterální sklerózou v roce 2019. Dvě ztráty, dvě desetiletí mezi nimi, a přesto teprve ta druhá přinesla pocit definitivního osiření.

Předseda Rádl a žvýkačka, kterou si vymyslel sám

Miroslav Zounar se narodil v roce 1932 a za svou kariéru prošel filmem, televizí i divadlem. Ale pro většinu Čechů byl jedním jediným člověkem: předsedou JZD Rádlem z trilogie Slunce, seno… Zdeňka Trošky. Ta postava, s kovbojským kloboukem a věčnou žvýkačkou, se vryla do české kulturní paměti tak hluboko, že v Osečnici v Orlických horách dnes stojí stylizovaná socha právě s těmito dvěma atributy. Přitom ani klobouk, ani žvýkačka nebyly v původním scénáři. Podle vzpomínek jeho syna Martina si je Miroslav Zounar dotvořil sám.

Dva drobné nápady, které z role udělaly ikonu. Martin o tom později řekl, že pro lidi byl táta především Rádl, a že mu to nikdy nevadilo, protože věděl, kolik práce a talentu za tou zdánlivě jednoduchou postavou stálo. Miroslav Zounar ale nebyl jen komediální typ. Poslední roky života ho provázela cukrovka, infarkty a umělá srdeční chlopeň. Byl, jak syn později popsal, „velmi těžce nemocný“. Zemřel v pětašedesáti, což je věk, kdy by mnozí jeho vrstevníci teprve začínali užívat důchodu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Hvězdy šoubyznysu (@hvezdysoubyznysu)

Dva chlapi u jednoho stolu

Vztah Martina s otcem nebyl vždycky jednoduchý. Zlom přišel paradoxně v momentě, který by většinu rodičů vyděsil. Martin se jako mladík kvůli nešťastné lásce k herečce Lucii Zedníčkové ocitl na ulici, tři měsíce přespával pod mostem. Právě tahle epizoda podle jeho vlastních slov proměnila dynamiku mezi ním a otcem. Přestali být „táta a kluk“. Stali se dvěma rovnocennými chlapy, kteří si uměli normálně povídat. Když Martin nastupoval do Národního divadla, dostal od otce radu, kterou si pamatuje dodnes: nic neříkej, slušně zdrav, poslouchej, a zpětnou vazbu hledej i u uvaděček nebo šatnářek, protože ty jsou v divadle každý večer.

Prostá slova, za kterými stála hluboká profesní pokora. Po otcově smrti si Martin vytvořil rituál. Každý rok se vrací k Zlatému potoku v Orlických horách, kam spolu jezdívali. Sedá u jeho hrobu, přinese víno a symbolicky si s ním „pokecá“. Je to vzpomínání, které má svůj řád a opakování, dlouhodobý způsob, jak udržet spojení s člověkem, který odešel. Přesto ho provází pocit nedořečenosti. Věci, které otci nestihl říct. Jaké přesně, to Martin veřejně neupřesnil. Ale samotný fakt, že o tom mluví i čtvrtstoletí po otcově smrti, vypovídá víc než jakýkoli detail.

Nemoc, která bere všechno postupně

Marta Zounarová zemřela za jiných okolností. Diagnostikovali jí amyotrofickou laterální sklerózu (ALS). Je to progresivní onemocnění motoneuronů, při kterém pacient postupně ztrácí hybnost, může přijít o řeč, polykání, nakonec i o schopnost samostatně dýchat. Podle ČT24 žije v Česku s touto diagnózou zhruba 800 lidí, ročně přibývá asi 200 nových případů, a podobný počet pacientů umírá. Lék neexistuje. Podle ALSA znamená diagnóza pro rodinu obrovskou fyzickou i psychickou zátěž a potřebu multidisciplinární péče.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Martin byl s matkou do poslední chvíle. O jejích posledních dnech mluvil jako o velmi těžkých. A pak několik měsíců mlčel. Smrt matky veřejně nekomentoval, o tématu se rozpovídal až s odstupem, kdy přiznal, že je to stále „hodně bolavý“. Rozdíl v prožívání obou ztrát je ve veřejných výpovědích zřetelný. Po otci přišel postupně zformovaný rituál: hřbitov, Orlické hory, víno, vzpomínky. Po matce přišlo prázdno. Okamžité, existenciální. Právě ona byla podle Martinových slov ta, která držela rodinu pohromadě. Když odešla, zbořil se poslední pilíř.

Samota, kterou zná víc lidí, než se zdá

„Zůstal jsem sám, i když mám rodinu,“ řekl Martin Zounar pro Český rozhlas. Ta věta zní jako paradox, ale pro každého, kdo přišel o oba rodiče, dává dokonalý smysl. Nejde o absenci lidí kolem. Jde o ztrátu těch, ke kterým se člověk vracel jako dítě, bez ohledu na to, kolik mu je let. Odborné materiály organizace Cesty domů potvrzují, že i dospělí po smrti rodičů prožívají silnou osamělost, pocit „že jsem další na řadě“ a dlouhý, někdy překvapivě hluboký smutek. Doporučení zní prostě: nezůstávat s tím sám, hledat průvodce, blízkého člověka nebo terapeuta. A okolí by mělo nabízet trpělivou, konkrétní přítomnost, ne rychlé „to bude dobré“.

Martin Zounar si svou cestu zjevně našel. Má partnerku, dceru, práci, která ho drží na jevišti. A má dva rituály: jeden pro tátu v Orlických horách, druhý v tiché vzpomínce na mámu, která odešla jako poslední. Někdy stačí vědět, že to telefonní číslo existuje. I když ho člověk nezvedne každý den. Když zmizí úplně, zmizí s ním kus světa, o kterém si člověk myslel, že tu bude navždy.