Na procházce Mnichovem se mu udělalo špatně, druhý den vydechl naposledy. Karel Kryl zemřel měsíc před padesátinami

Dne 3. března 1994 v 5:50 ráno přestalo v mnichovské nemocnici bít srdce člověka, kterému do padesátých narozenin chybělo čtyřicet dní.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Karel Kryl nezemřel na ulici, jak se občas traduje. Večer se mu udělalo špatně venku, vrátil se do bytu, stav se nakrátko zlepšil, a pak přišel druhý, mnohem silnější záchvat. Sanitka, operace, bezvědomí, ze kterého se už neprobral. Tělo, které týdny předtím vysílalo varovné signály (otoky nohou, bolesti ramene, odkládané návštěvy lékaře), definitivně vypovědělo službu. Bylo mu devětačtyřicet. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži a smrt ho zastihla ve městě, kam odešel do exilu a kde navzdory pádu komunismu pořád bydlel. Ne proto, že by nechtěl domů. Spíš proto, že domov, který našel po návratu, neodpovídal tomu, za který dvacet let bojoval do mikrofonu Rádia Svobodná Evropa.

Poslední hodiny v Mnichově

Přesnou trasu večerní procházky dnes nikdo nezrekonstruuje. Víme, že Kryl odjel s manželkou do Německa na začátku března a že první nevolnost přišla venku, na ulici. Po návratu do bytu se zdálo, že je lépe. Jenže úleva trvala jen chvíli. Druhý záchvat byl prudký, záchranáři ho převezli do nemocnice, kde podstoupil operaci. Z narkózy se neprobral. Smrt nastala v ranních hodinách 3. března 1994.

Zpětně se ukazuje, že signály přicházely už od Nového roku. Kryl měl výrazně oteklé nohy, stěžoval si na bolesti ramene ještě před posledním koncertem, ale k lékaři nešel. Veřejně doložená diagnóza z doby před kolapsem neexistuje. Šlo tedy o smrt, která navenek vypadala náhle, ale tělo ji ohlašovalo týdny dopředu.

Hlas ze Svobodné Evropy, který doma překážel

Krylův příběh se obvykle vypráví ve dvou kapitolách: rok 1968 a píseň Bratříčku, zavírej vrátka, pak dvacet let exilového vysílání z Mnichova. Třetí kapitola, ta po roce 1989, bývá nepohodlná.

Po návratu do Československa se z něj nestal vděčný navrátilec, který potvrdí listopadovou euforii. Naopak. Velmi rychle a velmi nahlas začal kritizovat „český samet“, politické elity i morální kompromisy společnosti. Zatímco většina veřejnosti slavila, Kryl upozorňoval, že revoluce nedopadla tak, jak měla. Výsledek? Nálepka věčného nespokojence, kverulanta, člověka, který neumí být šťastný.

Právě proto zůstal bydlet v Mnichově. Nebyl to vzdor, spíš deziluze. Do Čech se vracel koncertovat, ale trvale se nezačlenil zpět. Jak později připomnělo Muzeum Prahy v rámci výstavního projektu s Národním archivem, jeho pozdní názory jednoduše nezapadaly do pohodlného národního mýtu o sametové revoluci.

Smrt, která z kritika udělala legendu

Reakce na Krylovu smrt přišla okamžitě. Redakce VIPŽivot připomíná, že Rádio Svobodná Evropa odvysílalo improvizovaný vzpomínkový pořad, české rozhlasové stanice hrály jeho písně v těžké rotaci, v parlamentu se řešila minuta ticha. Na pohřeb 11. března 1994 dorazily podle dobových zpráv téměř čtyři tisíce lidí.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

A pak se stal paradox. Člověk, kterého část veřejnosti ještě pár týdnů předtím považovala za nesnesitelného kritika, se přes noc proměnil v široce sdílený symbol let 1968 a 1989. Z živého, nepohodlného hlasu se stal bezpečný monument. Jeho ostré komentáře k devadesátkám se tiše odsunuly na okraj a zůstal hlavně obraz básníka s kytarou, který zpíval proti tankům.

I kolem pohřbu se vedly spory, které dobře ilustrují rozpolcenost jeho odkazu. Manželka chtěla pohřeb v Německu, objevily se návrhy na Slavín, sám Kryl prý mluvil o Novém Jičíně. Kompromisem se stal Břevnovský hřbitov v Praze.

Co po něm zůstalo a kde to najít

Třicet let po smrti je Kryl institucionálně zpracovaný autor s rozsáhlou pozůstalostí. V Kroměříži funguje stálá expozice, město v roce 2024 pojmenovalo most jeho jménem. V Ostravě stojí před budovou rozhlasu, kde nahrával rané písně, jeho socha doplněná pamětní deskou. Národní archiv spravuje jeho osobní fond a v rámci projektu Občan Kryl zpřístupnil zvukové nahrávky z vysílání Svobodné Evropy, včetně pořadů, které dvě desetiletí pronikaly přes železnou oponu do československých domácností.

Jenže nejcennější část Krylova odkazu neleží v archivech. Leží v tom, co po roce 1989 říkal a co tehdejší společnost nechtěla slyšet. Dnes, s odstupem tří dekád, zní řada jeho výtek k polistopadové realitě překvapivě aktuálně.

Kryl zemřel ve chvíli, kdy se z exilové legendy teprve bolestně stával kritikem nové doby. Koncertoval méně než dřív, pracoval na další písni, kterou už nestihl dokončit.