Šedesát let žil s manželkou v bytě na Kampě, po její smrti tam zůstal sám. Domov Jiřího Štěpničky má svůj příběh

Třípokojový byt v pavlačovém domě na Kampě nebyl herecká vitrina. Byl to šedesát let vrstvený životopis, který Jiří Štěpnička stavěl vlastníma rukama.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když legendární herec Jiří Štěpnička před pár dny zemřel, zanechal za sebou nejen téměř padesát let na jevišti Národního divadla, ale i domov, v němž každý kus nábytku, každý obraz na stěně a každá kniha v polici nesly konkrétní jméno a konkrétní příběh. VIP život zaznamenal, že to nebyl hotový byt, do kterého se člověk prostě jen nastěhuje. Byl to byt, který si člověk celý život buduje, a pak v něm zůstane, i když je v něm najednou sám.

Byt, který vznikl výměnou

Štěpnička původně bydlel v Jenštejnské ulici a jeho babička měla byt na Vinohradech. Když ji rodina potřebovala mít doma, nabídli oba byty výměnou za jeden větší v historickém domě na Kampě. Jeden pokoj později prodali sousedům a herec toho prý litoval. Tím krokem se ale vrátil do části Prahy, kde vyrůstal. Malá Strana, Kampa, Čertovka, to nebyla jen adresa, to byl návrat. Z jedné strany výhled na park, z druhé přes pavlač na Petřín. Kampa jako ostrov při Malostranském nábřeží si dodnes drží pověst jednoho z nejtišších míst historického centra. Štěpnička tam žil desítky let, než ho začali štvát hluční turisté.

Interiér bytu působil jako prvorepublikový salon, který nikdo nemodernizoval, protože to nebylo potřeba. Starožitný nábytek sbíraný „porůznu“, něco od babičky z Rakouska, něco od kolegyně z divadelního ústavu. Vitríny s nádobím. Knihy po stěnách od podlahy ke stropu. Zvláštní místo měly obrazy. Převážně práce tchána Josefa Říhy, malíře, z jehož ateliéru pocházela i část nábytku. Nad kanapem visel akt, a modelka na něm seděla právě na tom samém divanu, který stál pod obrazem. Bývalou kuchyni přeměnil nejdřív na kotelnu, pak na dílnu. Kachlíčky, dlaždice, drobné úpravy, velkou část bytu si udělal sám. Manuální práce pro něj nebyla nutné zlo, ale způsob, jak vypnout hlavu. „Relaxuju fyzickou prací,“ řekl kdysi v rozhovoru.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jana a její království

S Janou Říhovou se Štěpnička poznal na gymnáziu Jana Nerudy. „Rok jsme se nenáviděli,“ vzpomínal v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. Pak spolu prožili šedesát let. V bytě na Kampě sdíleli střední pokoj, tam spali, tam bývaly i děti, tam přespávala babička. Vedlejší ložnice patřila Janě. Plná knih, uspořádaná podle její logiky. Štěpnička o pokoji mluvil jako o jejím „království“. Když Jana v roce 2022 zemřela, ten pokoj zůstal nezměněný. Její odchod těžce nesl. V pořadu Život ve hvězdách na Nově přiznal, že rok po Janině smrti je pro něj „velmi komplikovaný“. A loni to shnul ještě ostřeji: „Nemám se moc dobře.“

Proč se Štěpnička z bytu neodstěhoval? Přímou odpověď nikdy nedal. Ale stopy jsou čitelné. Na bytě pracoval celý život. Považoval ho za nádherný. Vrátil se jím do míst dětství. Každý předmět v něm měl původ, který znal: hrneček od režiséra Václava Kršky, litografie, na kterých spolupracoval s tchánem, obrazy vlastního otce. Odejít z takového prostoru by znamenalo odejít od sebe. Mezitím dál pracoval. V roce 2010 získal Thálii za roli v inscenaci Blackbird. V roce 2023 mu DILIA udělila Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Práce ho držela. Byt ho ukotvoval. Jiří Štěpnička zemřel 11. října ve věku 79 let.