Kam zmizel Filip Čapka z Ulice? Vzal lopatu, pět let kopal zahrady a třikrát se rozvedl. Dnes říká, že je šťastný

Cenu Thálie měl doma, na zkoušku přijel jako každý jiný den. Pak podal výpověď a jel za kamarádem pro lopatu. Co se muselo stát, aby vyměnil jeviště za kabinu bagru?

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Přijel do divadla na zkoušku jako stokrát předtím. Místo opakování replik ale vedení nečekaně předal výpověď, nasedl do auta a odjel za známým, který se živil stavbou zahrad. Filip Čapka, uznávaný herní matador z výrazné umělecké rodiny a držitel prestižní Ceny Thálie, se ze dne na den rozhodl opustit svět reflektorů. Následujících pět let strávil s lopatou v ruce, v kabině bagru nebo za volantem kamionu.

Konec v divadle

Rozhodnutí odejít od divadla přitom nepřišlo kvůli nedostatku příležitostí. Filip Čapka měl za sebou angažmá v předních pražských i moravských scénách a v roce 2004 získal Cenu Thálie za roli v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Sám ale cítil, že se dostal na hranici svých sil. „Já dělám všechno na sto jedno procento, a tím jsem se nakonec uštval,“ přiznal po letech v rozhlasovém vysílání pro Český rozhlas.

„Dej mi lopatu,“ požádal na stavbě

Jeho cesta ze světa umění k manuální práci byla blesková. Zářivá kostymérna se změnila v prašný terén a mráz či letní žár. Obrátil se na Daniela Purgerta, se kterým se dříve potkal při natáčení pořadu Polopatě, a požádal ho o práci na stavbě zahrad. V manuálním drilu a obsluze těžkých strojů našel klid od psychického tlaku, který do té doby zažíval.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zkušenosti z terénu se mu později nečekaně hodily i před kamerou. Když se v roce 2020 vrátil k herní profesi v seriálu Ulice jako Vítek Klíma, scénář pro jeho postavu napsal téměř identický životní obrat. Bankovní úředník Klíma totiž v seriálu opustil kancelářské místo a začal pracovat na stavbě, kde postupně založil vlastní stavební firmu.

Malířský stojan a návrat ke kořenům

Vedle těžké práce na stavbě objevil Filip Čapka další ze svých skrytých talentů – malování. Ačkoliv nikdy neprošel žádnou výtvarnou školou, malování ho pohltilo doslova ze dne na den a jeho obrazy se dočkaly už několika samostatných výstav.

Osobní i profesní hledání vnitřního štěstí ho nakonec po letech opět přivedlo zpět k tomu, s čím vyrůstal. V rozhovoru pro Proženy otevřeně popsal svůj životní postoj s tím, že hlavní povinností člověka je být v životě šťastný a nebát se změn.

Příběh Filipa Čapky tak drží neobyčejně silné poselství. Ukazuje, že syndrom vyhoření nebo pocit profesní slepé uličky nemusí znamenat konec. Schopnost zastavit se, svléknout kostým a nebát se fyzické práce mu vrátila energii, díky které se po letech dokáže vrátit zpět na divadelní prkna s nadhledem a vnitřním klidem.