„Jsi samá vráska, humus.“ Vondráčková zveřejnila drsnou zprávu od fanynky a odpověděla jí po svém

Lucie Vondráčková dostala na Instagramu zprávu útočící na její vrásky. Místo obrany poslala srdíčko a smějící se emoji, a screenshot ukázala světu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

8. září 2026 se na instagramových stories Vondráčkové objevil screenshot soukromé zprávy. Stálo v ní: „Fuj, měla by sis s tím ksichtem něco dělat, jsi samá vráska, humus.“ Pisatelka, podle profilové fotky působící mladě, skutečná identita neznámá.

Nadhled místo protiútoku

Očividně čekala reakci. Obhajobu, rozčilení, možná blok. Dostala srdíčko a tři smějící se emoji. Nic víc. Vondráčková tím odmítla přijmout rámec, ve kterém má žena na síti obhajovat svůj obličej. Kdo čekal ostrou repliku, musel být zklamaný. Vondráčková neargumentovala, nevysvětlovala, nepsala esej o body shamingu. Její odpověď měla přesně tři znaky, a právě proto fungovala. Srdíčko a smajlíky říkají: přečetla jsem si to, nestojí mi to za víc než tohle.

Nejde přitom o jednorázový výstřel. Už v lednu 2024 zveřejňovala nenávistné zprávy, které jí chodily kvůli roli Soni v seriálu Ulice. Tehdy v rozhovoru pro Super.cz řekla, že to bere jako součást práce a že „jiný recept nezná“. Vzorec je jasný: ukázat, shodit nadhledem, jít dál. Žádná eskalace, žádné mazání.

Proč lidé píšou věci, které by naživo neřekli

Psycholog John Suler popsal už v roce 2004 takzvaný efekt online disinhibice, jev, při kterém anonymita, neviditelnost a odstup od reálné tváře adresáta snižují zábrany. Člověk napíše „humus“ cizí ženě do schránky, protože nevidí její oči. Novější výzkum publikovaný ve Springeru potvrzuje, že u veřejně viditelných osob se k tomu přidává pocit beztrestnosti a kumulativní efekt desítek podobných zpráv denně.

V českém prostředí tohle téma zdaleka není nové. TV Nova spustila na jaře 2026 druhou vlnu kampaně Hejt není názor, ve které moderátoři a herci nahlas četli reálné zprávy ze svých schránek. Za 24 hodin nasbírala přes 2,2 milionu zhlédnutí. Vondráčková se do kampaně zapojila už v roce 2024. Její zářijový screenshot tedy nepřichází do vakua, přichází do doby, kdy je citlivost na online útoky veřejně vysoká.

Vrásky jako téma: tři české cesty

Vondráčková dlouhodobě staví na přirozenosti. V rozhovoru pro Žena-in řekla, že stárnutí „moc neřeší“, v soukromí se líčí minimálně a botox se jí podle vlastních slov „zatím netýká“. Když člověk nespoléhá hlavně na vzhled, má to lehčí, to je její opakovaná linka.

Srovnání s kolegyněmi ukazuje, jak různě české herečky k tématu přistupují:

• Alice Bendová v září 2026 otevřeně přiznala plastiku obličeje metodou Deep Plane Facelift. Vysvětlení? „Živím se obličejem.“
• Eva Decastelo přiznává botox, ale zároveň odmítá pokrytectví kolem filtrů, sama je prý téměř nepoužívá.
• Veronika Arichteva volí konfrontační cestu: hejty zveřejňuje i s jasným vzkazem, že kdo něco píše pod svým jménem, musí unést veřejnost.

Žádná z těchto cest není špatná. Zajímavé je, že Vondráčková si vybrala tu nejtišší, a přesto nejslyšitelnější.

Právní stránka: smí se soukromá zpráva zveřejnit?

Screenshot cizí zprávy není právně tak jednoduchý, jak se zdá. Občanský zákoník v paragrafech 88 až 90 připouští použití písemnosti osobní povahy bez svolení při ochraně jiných práv nebo ve veřejném zájmu, ale vždy s limitem přiměřenosti. Nejvyšší soud navíc v rozsudku 25 Cdo 1778/2019 konstatoval, že ani profilová fotografie ze sociální sítě automaticky neznamená souhlas s dalším zveřejněním.

Co to znamená v praxi? Anonymizovaný screenshot, bez jména, bez profilové fotky, je právně výrazně bezpečnější než plné odhalení identity pisatele. Při neoprávněném zveřejnění se dotyčný může bránit přes ochranu osobnosti a žádost o odstranění obsahu. Vondráčková podle dostupných informací identitu pisatelky plně neodhalila, což jí dává silnější pozici.

Funguje zveřejnění hejtů jako obrana?

Výzkum nabízí smíšený obrázek. Sdílení negativní online zkušenosti může být adaptivní strategie, pomáhá přesunout pocit studu z izolace do veřejného kontextu. Česká studie publikovaná ve Studia padaagogica zároveň ukazuje, že neříkat o útoku nikomu je časté hlavně u lidí, kteří mají pocit, že to zvládnou sami. U silněji zasažených je ale bariérou strach, že se situace zhorší.

Důkaz, že veřejné zveřejnění mění chování útočníka, ovšem neexistuje. V kampani Hejt není názor žádný z autorů hejtů nepřišel na osobní konfrontaci. Zveřejnění tedy funguje spíš jako nastavení hranice než jako nástroj převýchovy.