Neprůstřelná skla, aligátor v akváriu a bílé obleky. Jonák udělal z Discolandu království devadesátek

Dva roky provozu, třicet let mýtu. Příběh pražského Discolandu Sylvie je příběhem místa, které přežilo samo sebe.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

V Primátorské ulici v pražské Libni dnes nikdo netančí. Tam, kde se v první polovině devadesátých let mísily celebrity s podsvětím a kde aligátor Bohouš přežíval v akváriu pár metrů od baru, stojí nová rezidence s jednadvaceti byty a nabídkou pronájmů. Proměna je tak důkladná, že jediné, co zůstalo, je adresa. A přesto stačí říct „Discoland“ a většina Čechů nad čtyřicet okamžitě vidí bílý oblek, zlaté řetězy a muže, který se choval, jako by mu patřila celá Praha. Ivan Jonák neprovozoval jen noční klub. Postavil jeviště, na kterém každý večer hrál sám sebe.

Taxikář, vekslák, král noci

Jonákova cesta k Discolandu začínala daleko od neprůstřelných skel. Podle České televize šlo původně o pražského taxikáře a veksláka, který po roce 1989 využil první vlnu podnikatelské svobody. Spolumajitelství Discolandu Sylvie mu dalo víc než výdělek, dalo mu scénu. A Jonák ji obsadil s instinktem, který neměl v tehdejší Praze konkurenci.

Areál v Libni nebyl pouhá diskotéka. Pod jednou střechou fungoval noční klub, erotický bar, soukromé zázemí majitele i provozní aparát s vlastní ochrankou. Kdo vstoupil dovnitř, vstoupil do Jonákova světa, s jeho pravidly, jeho estetikou, jeho hierarchií. V českém kontextu šlo o něco bezprecedentního: soukromou pevnost, která se zároveň tvářila jako veřejný podnik.

Devět bílých obleků a plaz jménem Bohouš

Tři prvky Jonákovy sebeinscenace nebyly náhodné kuriozity. Byly to vrstvy jednoho promyšleného obrazu.

Balisticky odolné zasklení signalizovalo, že majitel žije v prostředí, kde se střílí, a že na to je připravený. Přesnou třídu odolnosti skel dnes nikdo nedoloží, ale samotná jejich existence vypovídala o světě, v němž se velké peníze potkávaly s reálným násilím.

Aligátor Bohouš nebyl maskot. Byl to artefakt moci, živý důkaz, že si jeho majitel může dovolit cokoli, včetně exotického predátora v centru Prahy. Existence Bohouše je doložená dobovým televizním portrétem z roku 1994, pořadem Vizitka na České televizi, který Jonáka zachytil v plné sebeprezentační formě.

A bílé obleky? Jonák jich podle ČT art vlastnil devět. Důvod vysvětloval prostě: „Hrozně rychle se ušpiní.“ Praktická odpověď, která maskovala skutečný účel: být v každém okamžiku rozpoznatelný, viditelný, nezaměnitelný. V tmavém klubu plném kouře svítil jako maják. A přesně to chtěl.

Dohromady tyto tři prvky tvořily koherentní značku: bezpečnost, bizár, okázalé bohatství. Jonák nebyl nenápadný stratég podsvětí. Byl showman, který svou moc nepředváděl za zavřenými dveřmi, ale na očích celé Prahy.

Zdroj fotografie: Wikimedia Commons/Discoland Sylvie/CC BY-SA 4.0

Dva roky, které přežily třicet let

Zarážející je, jak krátce Discoland ve skutečnosti fungoval. Česká televize v roce 2023 připomněla, že samotný provoz trval pouhé dva roky. Dva roky, a přesto se z místa stal jeden z nejsilnějších symbolů celé dekády. Nepoměr mezi délkou existence a velikostí kulturní stopy říká víc o devadesátkách než jakákoli statistika kriminality.

V klubu se potkávali lidé, kteří se za jiných okolností neměli šanci potkat. Celebrity, politici, běžní návštěvníci noční Prahy a vedle nich figury, které se později objevily ve velkých kriminálních kauzách, Jaromír Prokop, David Berdych. Právě tato směs dělala z Discolandu víc než slavnou diskotéku. Bylo to místo, kde se devadesátky nevyprávěly zpětně, ale odehrávaly v přímém přenosu.

Konec přišel rychle. Po vraždě Jonákovy manželky Ludviky a jeho pravomocném odsouzení za objednávku tohoto činu se areál začal propadat do úpadku. Jonák byl propuštěn v dubnu 2014, ale na někdejší slávu už nenavázal. Sám se označoval za „milionáře v červených číslech“ a žil z příspěvků známých v obyčejném bytě v Kobylisích. Zemřel 24. února 2016, necelé dva roky po propuštění.

Kulisa, která se stala důkazem

Síla Discolandu jako symbolu se potvrdila, když Česká televize natáčela seriál Devadesátky. Štáb nepostavil repliku, přišel přímo do Primátorské ulice a kvůli natáčení přetřel reálnou fasádu objektu. Autenticita místa byla natolik silná, že žádná kulisa nestačila. Seriál přitom Discoland nezobrazoval nostalgicky. Podle oficiálního press kitu šlo o pohled vyšetřovatelů, ne pamětníků; klub figuroval jako součást kriminálního příběhu, ne jako objekt vzpomínání.

Dnes je dobový obraz Jonákova království nejlépe přístupný právě přes archiv České televize. Pořad Vizitka z roku 1994 zachycuje Jonáka v plné síle jeho sebeprezentace, s aligátorem, obleky, ochrankou i rétorickými obraty člověka, který věří, že mu patří svět. Je to dokument, který funguje zároveň jako portrét jednoho muže a jako rentgen celé doby.

Byty místo baru

ČT24 v květnu 2023 oznámila, že na místě Discolandu vznikne jednadvacet bytů a klubové prostory v přízemí. V roce 2026 se v nové Rezidenci Primátorská už běžně nabízejí pronájmy. Proměna je dokončená. Z opevněného království devadesátek se stal standardní rezidenční projekt v pražské Libni.

Symbolický oblouk je dokonalý. Místo, kde Jonák předváděl svou moc živému publiku, teď obývají lidé, kteří o něm možná nikdy neslyšeli. Neprůstřelná skla nahradily plastové rámy, aligátor Bohouš je dávno pryč a bílé obleky visí leda v archivech České televize. Discoland nezemřel dramaticky, prostě se stal adresou.