Jiří Sádek platil za byt 30 tisíc měsíčně. Teď spí v hostelech za 250 korun a říká, že je šťastnější

Režisér Polednice a dokumentu Aneta vyměnil pražský byt za batoh, hostelová lůžka a pocit, že si konečně vybírá sám.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Třicet tisíc korun měsíčně. Tolik podle svého sdílení na sociálních sítích platil Jiří Sádek za nájem v Praze, než přišel rozchod a konec smlouvy. Místo hledání dalšího bytu zvolil cestu, kterou většina lidí považuje za nouzové řešení, a on ji popisuje jako osvobození. Střídá hostelové domy za dvě stě padesát korun za noc, občasné Airbnb a přespávání u přátel. Tvrdí, že je šťastnější než předtím. Spočítali jsme, jestli to dává smysl i na papíře.

Kdo je Jiří Sádek a proč ho znáte

Sádek není influencer, který si hraje na minimalistu pro kameru. Je to filmový režisér a scenárista, jehož jméno najdete v titulcích snímku Polednice i oceňovaného dokumentu Aneta. Aktuálně vede vlastní produkční firmu Old&Rich Production a pohybuje se mezi natáčením, střihem a tvorbou obsahu. Práci dělá z notebooku, na lokacích, v kavárnách. Právě ta flexibilita mu umožňuje experiment, který by člověk s pevnou pracovní dobou a kanceláří na Pankráci těžko zopakoval.

Kolik vlastně stojí život bez bytu

Částka 30 tisíc za nájem v Praze není přestřelená. Na Sreality dnes najdete 2+kk v Novém Městě přesně za tuto cenu. Podle cenové mapy Ministerstva financí ČR odpovídá širšímu centru i menším bytům v atraktivních lokalitách. Sádek tedy neopustil luxus, opustil standard.

A co dostal místo něj? Pojďme počítat:

• Hostelové lůžko v dormitory: Hostel Orange v Praze startuje na 209 Kč za noc plus místní poplatek 21 Kč. To je 230 Kč denně, tedy asi 6 900 Kč za měsíc.
• Úložný kontejner na věci: Pronájem skladového kontejneru začíná na 3 500 Kč měsíčně.

V hostelové ceně bývá navíc zahrnuto ložní prádlo, ručníky, wi-fi, přístup do kuchyně a úschova zavazadel. Část nákladů, které by u klasického bytu šly zvlášť, jako energie, internet nebo vybavení, se tu rozpouští v jedné platbě za noc.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Proč to může fungovat (a kde to skřípe)

Ekonomicky model stojí. Ale štěstí se nepočítá v korunách za noc. Sádkův deklarovaný pocit svobody nejspíš nestojí na tom, že ušetří, ale na tom, že si za podobný rozpočet kupuje volnost rozhodovat se každý den znovu. Dnes hostel u Vltavy, zítra Airbnb blíž k synovi, pozítří gauč u kamaráda po natáčení.

Jenže hostelový režim má jasné limity:

• Sdílené koupelny a hluk cizích lidí ve tři ráno.
• Nemožnost nechat věci „doma“ – vše musí být přenosné, nebo zamčené v kontejneru mimo denní dosah.
• Závislost na dostupnosti lůžka: levné dormy v sezóně obsadí turisté.
• Logistika péče o šestiletého syna, o které Sádek veřejně nemluví do detailu.

Pro běžného člověka s pevnou pracovní dobou a potřebou klidu je to náročnější než klasický nájem. Nejde o model pro každého. Jde o model pro člověka s vysokou tolerancí k diskomfortu a extrémně flexibilní prací.

Co si z toho vzít, i když zůstanete v bytě

Sádek netestuje, jestli se dá přežít bez střechy. Testuje, kolik ze spokojenosti v Praze ve skutečnosti dělá svoboda pohybu a kolik stabilní zázemí. Praha má dnes segment měsíčních Airbnb pobytů přímo pro digitální nomády, hostelovou síť s kapacitami od tří do osmnácti lůžek na pokoji a skladovací služby, které umožňují „nebydlet“ bez toho, aby člověk přišel o všechno.

Jestli je Sádek opravdu šťastnější, ověřit nejde. Ověřit jde jen to, že podmínky, ve kterých jeho štěstí údajně vzniká, v Praze reálně existují a že za ně neplatí víc než za byt, který opustil. Zbytek je jeho experiment. A zatím ho nezastavil.