Alkohol byl jeho démon, jeviště záchrana. Jiří Pecha po těžkých nocích podával výkony, na které se nezapomíná

Třásl se jako ratlík, přiznal sám. Na jevišti Husy na provázku pak hrál tak, že režiséři i kolegové zůstávali bez dechu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jiří Pecha neměl maturitu, měl problémy se čtením a celý dospělý život se potýkal se závislostí na alkoholu. Přesto se stal jednou z určujících osobností brněnského Divadla Husa na provázku a hercem, jehož jméno dodnes vyvolává u pamětníků tiché uznání. Ne proto, že pil. Ale proto, že i s tím vším dokázal na scéně být pravdivější než většina jeho vrstevníků.

Kluk z Třebíče, který neudělal maturitu

Na Janáčkovu akademii múzických umění ho přijali pod podmínkou, že si maturitu dodělá. Nestalo se. „Nemám maturitu, nejsem studijní typ,“ řekl v rozhovoru pro Pátek Lidových novin v dubnu 2003. Místo knih věřil na „Školu hrou“, a divadlo ho skutečně dovzdělalo po svém. Už v první polovině sedmdesátých let, po profesionalizaci souboru v roce 1972, patřil k jádru Provázku. Stál vedle Bolka Polívky, Evy Tálské, Petra Scherhaufera. Nebyl mezi nimi jako žák. Byl tam jako element.

Jan Hřebejk později ve vyjádření k filmu Pupendo popsal své první setkání s Pechou na jevišti slovy: „S takovým nasazením, s takovým potem a bez sebestudu. Prostě naplno.“ To nebylo zdvořilostní gesto. Hřebejk tím vystihl přesně to, co Pechu odlišovalo, absolutní tělesnou přítomnost v roli, kterou nešlo předstírat ani natrénovat z učebnice.

Herec instinktu, ne intelektuální hry

Profil Centra experimentálního divadla v Brně ho vymezuje proti herectví založenému na „intelektuální hře se slovy“, na finesách a technické vytříbenosti. Pecha fungoval jinak. Vstupoval do role přes fyzický zážitek, přes vnitřní motivaci postavy, přes zemitost, která neměla s akademickou přípravou nic společného. Dlouhodobě se potýkal s problémy při čtení a učení textů, a právě to ho paradoxně donutilo hledat jiný herecký klíč. Autentičtější. Přímější.

Výsledkem byl rejstřík, který sahal od klauniády k tragice. Babička v režii Petera Scherhaufera mu v roce 1997 vynesla Cenu Nadace Alfréda Radoka a oficiální historie Provázku ji dodnes řadí mezi nejúspěšnější inscenace dekády. Pak tu byl revírník v Poslední leči, nejstarší Jan Dítě v Rozvzpomínání, Král Lear, Zilvar v televizním Bylo nás pět, starý Lotrando v pohádce Lotrando a Zubejda. Žádná z těch rolí nebyla pouhá epizoda. V každé Pecha přebíral scénu s klidem člověka, který ví, že tam patří.

Vedle Polívky tvořil specifický tandem. Polívka přinášel autorskou vizi, koncept, poetiku. Pecha ji uzemňoval. Dodával protiváhu, zemitost, postavu, která působila skutečně. Nebyl to vztah mistra a žáka, spíš dvou komplementárních sil, které se navzájem potřebovaly.

Démon, který nešel zahnat

O alkoholu mluvil veřejně, i když ne rád. V rozhovoru pro Pátek Lidových novin, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, přiznal, že „někdy ztrácí kontrolu“, že kvůli pití trpěla jeho žena a že se pokoušel o abstinenci. Sám popsal moment, kdy ho Polívka viděl ve stavu, kdy se „třásl jak ratlík“, a vsadili se, že vydrží bez alkoholu dva roky. Vydržel skoro dva. Pak začal znovu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Česká televize mu v roce 2010 věnovala díl 13. komnaty, kde je jeho příběh shrnut jako boj se závislostí na alkoholu a vážnou nemocí. Nebyl to bulvární skandál. Byl to portrét člověka, který věděl, co mu pití dělá, a přesto se z jeho sevření nedokázal trvale vymanit.

Konkrétní večery, kdy by šel na jeviště přímo po těžké noci, se z veřejných zdrojů přesně doložit nedají. Ale souběh je nesporný: v období, kdy se jeho zdraví i osobní život rozpadaly, stále hrál, a stále přesvědčivě. Ne díky alkoholu. Navzdory němu. Jeho výjimečnost nestála na sebezničení, ale na instinktu a schopnosti být v daném okamžiku absolutně přítomný. Alkohol byl překážka, ne palivo.

Co z Pechy zůstává

Jiří Pecha zemřel 28. února 2019 po dlouhodobých zdravotních obtížích. Bylo mu 69 let. Z jeho filmových a televizních rolí je aktuálně online dostupný Lotrando a Zubejda na Lepší.TV; seriál Bylo nás pět bohužel momentálně na žádné české streamovací platformě nenajdete. Na iVysílání si ale můžete pustit dokumentární 13. komnatu i epizodu Portrétů, kterou mu Česká televize věnovala ještě za života v roce 2005.

Kdo chce pochopit, co Pecha na jevišti dělal, potřebuje vidět víc než jednu roli. Teprve v rozpětí mezi Zilvarem a Králem Learem, mezi klaunem a tragédem, se ukazuje šíře, kterou žádná závislost nevytvořila, a kterou žádná závislost nedokázala zničit.