Tvrdil, že je šlechtic: Jiří Kodet si vymýšlel legendy tak mistrovsky, že jim věřil i on sám

Jiří Kodet neměl v rodokmenu ani jednoho šlechtice. Přesto ho celá česká kultura znala jako aristokrata.

Zdroj fotografie: Oldřich Pernica / Creative Commons / CC BY-SA

Režisér Jan Kačer to jednou shrnul větou, která říká víc než celý životopis: „Jeho největší, geniální kreací byl on sám.“ Kodet chodil po Praze v dokonale padnoucích oblecích, mluvil s lehce nadřazenou elegancí, bavil společnost historkami, ve kterých figuroval jako potomek ušlechtilého rodu. A okolí to přijímalo. Ne proto, že by mu lidé slepě věřili, ale proto, že ten výkon byl tak přesvědčivý, že zpochybňovat ho by znamenalo kazit představení. Manželka Soňa Kodetová později řekla, že příhody kolem něj „žijí svým životem“, každý k nim něco přidá nebo ubere. Kodet přidal nejvíc ze všech.

Pekařův vnuk na jevišti

Rodová linie vypadá jinak, než jak ji Kodet rád prezentoval. Jeho dědeček Jiří Steimar se podle profilu na portálu Adopce významných hrobů narodil v rodině pekaře. Z pekařského syna se ovšem stal herec, a to herec výrazný, který dal základ umělecké dynastii. Kodetova matka Jiřina Steimarová patřila k předním českým herečkám své doby. Modrou krev ale v rodokmenu nenajdete.

Karel Hvížďala Steimara přímo označuje za „pekařského syna“. Kodet to věděl. A přesto si celý život budoval obraz aristokrata. Jak poznamenal rozhlasový portrét na Dvojce, „cítil se být aristokratem“ a na aristokratickém vystupování si zakládal, i když šlechtický původ doložený nebyl. Bavilo ho, když o něm říkali, že je snob. Nebránil se tomu. Živil to.

Maska, která chránila křehké nitro

Proč si herec, jehož talent nepotřeboval žádnou berličku, vyráběl tak propracovanou osobní mytologii? Odpověď se skrývá v dětství, které nebylo ani zdaleka aristokratické.

Kodetovi rodiče se rozešli, malý Jiří pendloval mezi dvěma domácnostmi. Když jeho nevlastní otec emigroval, dopadly na rodinu důsledky typické pro padesátá léta: Kodeta vyhodili z gymnázia. Na DAMU se dostával s obtížemi. A v hereckém rejstříku u něj komunisté vedli poznámku „jen malé a záporné role“, zatímco v televizi měl úplný zákaz. Pro mladého herce s ambicemi to byla systematická devastace.

Dcera Barbora Kodetová v rozhovoru pro Český rozhlas mluví o „obrovské bolesti a zranitelnosti jeho duše“, o výbušnosti, za kterou se skrývala melancholie. Sebestylizace mohla být obranným mechanismem člověka, kterému systém opakovaně říkal, že nestojí za nic. Aristokratická maska chránila křehké nitro. Fanfarónství krylo rány.

Herec, kterého film dlouho nechtěl

Zatímco na jevišti Činoherního klubu Kodet rostl v zásadních rolích (Jáša ve Višňovém sadu, Chlestakov v Revizorovi, učitel v Rackovi), filmový průmysl ho tlačil do typových epizod. Kačer výslovně psal, že se „po těžkých začátcích vypracoval“, ale ta cesta trvala desetiletí.

Ironický detail: roli Limonádového Joea měl původně hrát právě Kodet. Jenže jeho vlastní matka Jiřina Steimarová doporučila režisérovi Oldřichu Lipskému kolegu z karlínského divadla Karla Fialu jako vhodnější typ. Fiala přinesl operetní lehkost a sladký úsměv. Kodet by postavu podle nás posunul k ironii a aristokratické strohosti, ale o tom se už můžeme jen dohadovat.

Pelíšky: když se maska stala rolí

Skutečný průlom přišel až v šedesáti letech. Hřebejkovy Pelíšky daly Kodetovi prostor pro něco, co uměl líp než kdokoli jiný: zahrát člověka, který svou zranitelnost ukrývá za neústupnou autoritu. Kraus není jednorozměrný tyran. Je to bývalý odbojář se silnou válečnou zkušeností, zarytý opozičník, ale taky otec, jehož láska se projevuje výbušností, protože jinak to neumí.

Barbora Kodetová tvrdí, že právě bolest a zranitelnost z jejího otce v Pelíškách dělají mimořádně autentický výkon. Těžko jí odporovat. Za roli Krause získal Kodet Českého lva za hlavní mužskou roli i cenu časopisu Cinema. Po desetiletích, kdy ho systém i průmysl odsouval na okraj, přišlo pozdní, ale o to silnější uznání.

Legenda, která přežila svého tvůrce

Jiří Kodet zemřel 25. června 2005. Bylo mu sedmašedesát. Soňa Kodetová říká, že se „za svého života stal legendou“ a že na té legendě vědomě pracoval. Oblečení, manýry, hlas, historky, ochota nechat o sobě kolovat příběhy. Nešlo o podvod. Šlo o celoživotní roli člověka, který se rozhodl, že bude výjimečný, protože alternativa (být obětí) byla nepřijatelná.

Pekařův pravnuk, který se stal aristokratem silou vůle a hereckého talentu. Možná nejlepší role, jakou kdy odehrál.