Roky se soudila o dceru, tělo to nevydrželo. Jirešová v 13. komnatě popsala, co jí stres udělal se zdravím

Jedenáct let soudních sporů o dceru Sofii zanechalo na herečce Ivaně Jirešové stopy, které nejdou schovat. Nový díl 13. komnaty ukázal, jak chronický stres zhoršil její celoživotní onemocnění.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když Česká televize v červnu 2026 odvysílala novou epizodu 13. komnaty s Ivanou Jirešovou, nešlo o první setkání herečky s tímto pořadem. Už v roce 2010 před kamerou mluvila o zdravotních problémech a o tom, jak se učí žít s modelem péče, který jí nařídil soud. Šestnáct let poté se vrátila, a tentokrát příběh dostal jiný rozměr. Nejde už jen o spor dvou rodičů. Jde o to, co se stane s tělem a psychikou člověka, který víc než dekádu žije v neřešitelném konfliktu.

Jedenáct let v soudní síni

Sofie se narodila v roce 2008. Když jí nebyly ani tři roky, soud nařídil střídavou péči. Jirešová s tím nesouhlasila, podle ní bylo dítě příliš malé na to, aby každých čtrnáct dní měnilo prostředí. „Neuměla jsem si představit, že mi ji mohou na čtrnáct dní vzít,“ popsala v pořadu šok z prvního rozhodnutí.

Od té chvíle se roztočil kolotoč, který trval až do Sofiiných čtrnácti let. Jirešová opakovaně podávala návrhy na zrušení střídavé péče. Soud je zamítal. Předávání dítěte málokdy probíhalo v klidu, herečka veřejně popsala dvě exekuce na dítě, situace s exekutorem a policií i období, kdy o dceři čtrnáct dní neměla žádné zprávy. V rozhovoru pro Novinky v roce 2022 shrnula: soudili se „celou dobu, co jsme střídavou péči měli“. Zhruba jedenáct let.

Rozhodující obrat přišel, až když Sofie ve čtrnácti letech sama u soudu řekla, že chce žít u matky. Teprve tehdy soud její přání vyslyšel.

Raynaudův syndrom a cena za stres

Jirešová celý život žije s Raynaudovým syndromem, onemocněním, při kterém se cévy v prstech křečovitě stahují, prsty bělají, ztrácejí cit a bolí. Podle Národního zdravotnického informačního portálu jde o poruchu, kterou výrazně zhoršuje právě psychická zátěž.

A přesně to popis nové epizody na webu České televize potvrzuje: dlouhodobý stres ze soudních sporů o dceru vedl k progresi nemoci. Jirešová sama veřejně ukázala, jak vypadají její ruce v záchvatu: zbělené prsty, neschopnost zapnout knoflík, bolest při běžných úkonech.

Mechanismus je přitom dobře popsaný. Chronický stres znamená soustavné vyplavování kortizolu, oslabení imunity, vegetativní reakce typu bušení srdce nebo zvýšeného tlaku. U člověka s Raynaudovým syndromem se k tomu přidává zhoršení cévních spasmů. Tělo reaguje na neřešitelný konflikt tím jediným způsobem, který umí: somatizací.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Co odnesl spor na dítěti

Jirešová v průběhu let opakovaně mluvila i o tom, jak střídavou péči prožívala Sofie. Popisovala, že se dcera po návratech od otce první dva až tři dny „srovnávala“, měla ekzém, zvracela a trpěla zvýšenou teplotou při předávání. Podle herečky šlo o typické psychosomatické reakce malého dítěte na prostředí, které se mu mění každých čtrnáct dní.

V pozdějších výpovědích spojovala dlouholetou zátěž i s vážnějšími psychickými problémy dcery. Tady je ovšem potřeba být přesný: jde o interpretaci matky, ne o nezávisle ověřenou diagnózu. Co je ale nesporné: dítě strávilo podstatnou část dětství uprostřed konfliktu dvou dospělých, kteří se nedokázali dohodnout ani na praktických věcech kolem předávání.

V podcastu Čestmíra Strakatého z roku 2026 Jirešová řekla, že ji boj o dceru poznamenal, ale zároveň že se s věkem učí hranice a je šťastnější. Stopy zůstaly. Část z nich zpracovala.

Co se od roku 2010 změnilo v zákoně

Příběh Jirešové se odehrával v právním rámci, který od 1. ledna 2026 vypadá jinak. Takzvaná rozvodová novela zrušila formální štítky „střídavá“, „společná“ a „výlučná“ péče. Dítě nově zůstává v péči obou rodičů a soud, pokud se rodiče nedohodnou, stanoví konkrétní rozsah péče každého z nich. Může jít o režim půl na půl, ale i o výrazně asymetrický model.

Klíčové kritérium zůstává nejlepší zájem dítěte: jeho potřeby, vazby, bezpečí a názor. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí doporučuje rodičům v konfliktu co nejvíc přesunout spor z roviny boje do roviny předvídatelného plánu: mít jasný rozpis, dodržovat časy, nepoužívat dítě jako prostředníka a v případě potřeby zapojit mediaci.

Statistiky Ministerstva spravedlnosti ukazují, že podíl dětí svěřených do péče obou rodičů v Česku dlouhodobě rostl, z 5,2 % v roce 2012 na 11,6 % v roce 2017. Kolik z těchto případů vzniklo navzdory nesouhlasu jednoho z rodičů, ministerstvo veřejně nesleduje. Právě tahle neznámá je přitom jádrem frustrace, o které Jirešová mluví.

Proč je tento příběh víc než celebritní kauza

Nejsilnější moment nové 13. komnaty není samotný spor o péči. Je to kontrast mezi institucí, která rozhoduje v měsících a letech, a tělem, které reaguje v reálném čase. Jedenáct let soudních jednání, zamítnutých návrhů a konfliktních předávání se u Jirešové přeložilo do progrese chronické nemoci. U její dcery do psychosomatických reakcí, které popisovala už jako batole.

Jirešová systém hodnotí kriticky: říká, že pomoc nenašla ani ve Fondu ohrožených dětí, ani v krizovém centru, a že střídavá péče dceři ublížila i vinou institucí, které ji připustily. Je to její hodnocení, ne verdikt. Ale data o tom, jak dlouho české opatrovnické spory trvají a kolik rodin jimi prochází, naznačují, že její zkušenost není ojedinělá.

Tělo počítá rychleji než soud. To je asi nejstručnější shrnutí toho, co Jirešová v 13. komnatě řekla.