Milenec se postřelil v divadle, partner utekl do Ameriky. Jaroslava Adamová štěstí našla až napotřetí

Dva muži, dvě rány přervané zvenčí, a třetí vztah, o kterém herečka téměř nikdy nemluvila, protože nemusela.

Zdroj fotografie: Se svolením Česká televize

Jaroslava Adamová patřila k nejsilnějším hlasům českého divadla druhé poloviny dvacátého století. Na jevišti ztělesňovala hrdé, panovačné, tragické ženy. V soukromí si vybudovala zeď, za kterou nepouštěla ani nejbližší kolegy. Důvod té zdi se dá vyčíst z jejího životopisu: tři klíčové vztahy, z nichž první dva skončily náhlým zlomem, který nezpůsobila ona, ale doba.

Režisér, který neviděl východisko

Na počátku stojí Jiří Frejka, režisér, který na Divadlo na Vinohradech přivedl celou generaci talentů včetně mladé Adamové. Po únoru 1948 se ale ocitl v soukolí, z něhož nebylo úniku. Odboráři a stranická organizace proti němu rozpoutali kampaň, neprošel prověrkami, byl obviněn z formalismu. Z Vinohrad ho vyhnali do karlínského divadla, kde pracoval v podmínkách, které Biografický slovník českých zemí označuje za nedůstojné.

V roce 1952 se Frejka v ředitelně karlínského divadla postřelil. Na následky zranění zemřel. Souběh příčin byl drtivý: postupující nemoc, psychické deprese, existenční ohrožení, tragické konce lidí z jeho okolí a obavy ze zatčení. Adamové bylo tehdy dvacet šest let. Ztratila muže, který formoval její herecký svět, a ztratila ho způsobem, po kterém se soukromí stává pevností.

Otec jejího syna odešel přes Německo do Ameriky

Druhým mužem v životě Adamové byl Mojmír Drvota, s nímž měla syna Julia. Drvota ale v Československu nezůstal. Podle dostupných zdrojů odešel na začátku roku 1957 přes Německo do Spojených států, kde se usadil v Columbusu v Ohiu a žil až do své smrti v roce 2006. Americký nekrolog jeho odchod rámuje obecně jako důsledek komunistického režimu.

Pro Adamovou to znamenalo druhou ránu během pěti let, a navíc v době, kdy svobodné mateřství sice zákon formálně nestigmatizoval, ale společenská norma „řádné rodiny“ zůstávala silná. Stát po roce 1949 zrovnoprávňoval děti bez rozdílu původu a ukládal otci přispívat na výživu, zároveň však prosazoval manželství a populační růst jako veřejný zájem. U veřejně známé herečky to spíš vedlo k ještě větší diskrétnosti. Adamová se o Drvotově emigraci veřejně nevyjadřovala. Zda syn Julius s biologickým otcem v Americe udržoval kontakt, otevřené zdroje nerozepisují.

Julius Albert a sedmnáct let věrnosti jeho jménu

Třetí muž přišel potichu. Julius Albert, muž z významné pražské nakladatelské rodiny, dal Adamové to, co jí předchozí vztahy nemohly poskytnout: stabilní zázemí bez dramatických zlomů. Biografické zdroje se v hodnocení nápadně shodují: Albert jí umožnil naplno se věnovat kariéře, spolu měli dva syny. Přesný začátek jejich vztahu se v otevřených materiálech nepodařilo spolehlivě datovat; jisté je, že stabilita přišla po sérii ran padesátých let.

Zdroj fotografie: Česká televize

Albert zemřel v roce 1995. Adamová po něm nesla občanské jméno Albertová dalších sedmnáct let, až do vlastní smrti 16. června 2012. Zemřela pod tímto jménem. To není detail, je to výpověď o tom, čím pro ni třetí vztah byl.

Hlava před srdcem

Kdo čeká, že Adamová svůj příběh někdy veřejně rozvinula, hledá marně. Jak Redakce VIPŽivot zaznamenala, Český rozhlas výslovně uvádí, že rozhovory dávala nerada a soukromí bedlivě střežila. Herec Jan Čenský, její žák, ji popisoval jako přísnou, až drsnou profesorku, která vyžadovala absolutní připravenost, a ani studenty do osobního života nepouštěla. Když už ke konci života něco prozradila, řekla stručně, že „vždycky dávala přednost hlavě před srdcem“.

Ta věta shrnuje víc než osobní temperament. Je to strategie ženy, která dvakrát přišla o muže kvůli síle, jíž nemohla čelit: politickému tlaku, režimu, dějinám. Místo veřejného truchlení reagovala prací, kázní a radikální ochranou hranic. Na jevišti hrála krajní emoce. V životě je řídila.

Aristokratický zjev, hlas, který zaplnil sál bez mikrofonu, a filmografie menší, než odpovídala jejímu divadelnímu významu: Želary, Kočár nejsvětější svátosti, Lidský hlas. Film ji docenit nestihl. Divadlo ano. A třetí vztah taky.