Maminka psala hry, táta režíroval, ona teď režíruje maminku. Remundová a Janžurová spolu hrají v inscenaci

Sabina Remundová dnes režíruje Ivu Janžurovou ve dvou inscenacích a ve třetí spolu stojí na jevišti. Rodinné divadlo u nich není vzpomínka, ale živý repertoár.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se řekne „dcera slavné matky“, většinou následuje příběh o stínu, překonávání a hledání vlastní cesty. U Sabiny Remundové je to jinak. Ne proto, že by stín neexistoval, sama přiznává, že jako dítě nesla maminčinu popularitu stydlivě a chtěla být „neviditelná“. Ale dnes, v sezoně 2026, je její jméno na plakátech vedle Ivy Janžurové napsané dvakrát: jednou jako herečka, jednou jako režisérka. A někdy obojí naráz. V českém divadle se role rodičů a dětí v téhle rodině doslova prohodily.

Tři inscenace, dvě jeviště, jeden příběh

Aktuálně existují tři stále hrané tituly, v nichž se Remundová a Janžurová potkávají na scéně. První je Pusťte mě ven! v Divadle Kalich, komedie, kterou Sabina režíruje a zároveň v ní hraje Karolínu, zatímco Iva Janžurová nese celý večer jako Joce de Guérande. Sama Sabina svou roli označuje za „roličku služky“ s výstupem na začátku a na konci. Matka nese inscenaci herecky, dcera ji drží režijně.

Druhý titul je Veletoč, rovněž v Kalichu. Tady je situace ještě osobnější: autorkou komedie je Iva Janžurová. Napsala ji, hraje v ní Helgu a na jevišti stojí vedle vlastní dcery. Třetí inscenací jsou Jezinky a bezinky ve Studiu DVA, kde Janžurová ztvárňuje Martu Brewsterovou a Sabina Remundová je opět podepsaná jako režisérka i herečka.

Tři tituly, dvě scény, a v každém z nich jiná konstelace moci: jednou Sabina režíruje, jednou hraje vedle matky-autorky, jednou dělá obojí.

Maminka psala, táta režíroval

Rodinná divadelní tradice u Remundových a Janžurové není jen metafora. V devadesátých letech provozovali Iva Janžurová a Stanislav Remunda vlastní zájezdové divadlo, pro které si psali hry. Doložitelné jsou tituly jako Vrátíš se ke mně po kolenou nebo Pudl a Magnólie; sama Janžurová v rozhovoru pro Českou televizi potvrdila, že si se Stanislavem „psali svoje vlastní hry„. Úplný soupis se dnes dohledat nedá, ale princip je jasný: divadlo v téhle rodině znamenalo celý výrobní řetězec, napsat, obsadit, režírovat, odehrát, naložit do auta a jet na další štaci.

Stanislav Remunda přitom nebyl jen rodinný zájezdový režisér. V Divadle na Vinohradech uvedl celkem 22 inscenací. Vinohradský bulletin dokládá tituly jako Kočka na rozpálené plechové střeše, Noc s leguánem, Troilus a Kressida, Šestá žena Modrovousova nebo Lištičky. Byl označován za „hereckého režiséra“, jeho práce stála na psychologicky laděném vedení herců.

Sabina v tomhle prostředí vyrostla. Šatny, rekvizity, kostýmy, táta v hledišti. Divadlo pro ni nebylo nedostupnou institucí, ale každodenním provozem.

Dcera režíruje matku, jak to funguje?

Otázku, kterou si položí každý, jak to vypadá, když dcera dává pokyny jedné z nejslavnějších českých hereček, Sabina Remundová ve veřejných rozhovorech rámuje věcně, skoro až lakonicky. Není prý přísná ani příliš mluvná, jde „rovnou k věci“. Herec i režisér mají přijít připraveni. O matce říká, že je vždy připravená, nikdy hysterická, citlivá, laskavá a rozumná.

Na otázky, jestli to mezi nimi neskřípe, odpovídá jednoduše: kdyby jim to lidsky nebo umělecky skřípalo, do společné práce by nešly. Podrobnosti rozebírat odmítá: „Je to jenom naše.“ Společnou práci označuje za „krásný způsob spolubytí“ a dodává: „Chci s maminkou být.“

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zajímavý je kontrast s otcovým stylem. Stanislav Remunda vedl herce skrze psychologii, dlouhé rozbory, důkladnou přípravu. Sabina veřejně artikuluje úspornější přístup, méně slov, víc přímosti. Společný základ je ale zřejmý: oba staví na herci, ne na výpravě nebo konceptu.

Ne stín, ale dílna

Sabina Remundová první režii, televizní Maryšku, stihla ještě před mateřstvím, v jednatřiceti. Pak přišly děti, syn Vincenc a dcera Adina, a dlouhé roky věnované rodině. Sama říká, že je ráda, že tu první režijní zkušenost udělala včas, protože později by k ní možná neměla odvahu. Cestu si přitom hledala sama, rodiče jí podle jejích slov „cestičku neumetali“.

Dnes stojí v pozici, kterou v českém divadle nemá nikdo jiný. Režíruje vlastní matku, hraje vedle ní, a ta matka zároveň píše hry, ve kterých spolu vystupují. Není to nostalgie po rodinné tradici. Je to fungující provoz, tři inscenace v repertoáru, vypsané termíny, vyprodané sály.