Paulová: Maminka mě nikdy nepochválila. Dodnes z toho mám nejistoty, ale bez ní bych nebyla, kdo jsem

Jana Paulová opakovaně přiznává, že si od matky pochvalu nepamatuje. A že právě to ji poznamenalo víc než cokoli jiného v kariéře.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Herečka, kterou diváci znají z desítek komedií i divadelních rolí, mluví o svém dětství s odstupem, ale bez přetvářky. Už v roce 2015 v rozhovoru pro Český rozhlas řekla, že její maminka byla velký kritik, hodně přísná, a že si moc nepamatuje, že by ji někdy chválila. Své dnešní nejistoty s tím spojila přímo. O osm let později, v roce 2023, to zopakovala ještě přímočařeji: na pochvalu si od matky nevzpomíná vůbec. Jenže tím příběh nekončí. Paulová svou matku neodsuzuje, naopak se snaží pochopit, proč byla taková, jaká byla.

Operetní sólistka se čtyřmi dětmi

Eva Šenková nebyla jen přísná matka. Byla operetní zpěvačka, herečka a tanečnice, jejíž profesní dráha vedla od plzeňského baletu přes Divadlo U Nováků a Švandovo divadlo až ke Karlínu, kde od roku 1954 působila jako sólistka. Podle profilu Pražského přehledu k jejímu stému výročí narození zvládala vedle angažmá i výchovu čtyř dětí, bez domácí pomoci, v době, kdy se o sdílení rodičovských povinností moc nemluvilo.

Paulová to dnes vnímá jako obdivuhodný výkon. V rozhovoru z roku 2006 řekla, že matku obdivuje právě za to, jak dokázala skloubit divadlo a rodinu. Zároveň ale přiznala, že přísnost, kterou Šenková doma uplatňovala, zanechala stopy. Hluboké stopy.

Pochvala, která nikdy nepřišla

Jak se absence uznání projevuje v dospělosti? Paulová to v roce 2019 popsala konkrétně: slova chvály si obvykle moc neumí užít. Když ji někdo pochválí, nedokáže to plně přijmout. To je praktický důsledek, který přesahuje abstraktní pojem „nejistota“, jde o každodenní mechanismus, který ji provází celý profesní život.

Zajímavé je sledovat, jak se její výpověď v čase proměňuje. V roce 2015 mluvila hlavně o bolesti a přísnosti. V roce 2023 už přidávala kontext: matka podle ní nebyla „chválící typ“, možná chtěla děti držet v nejistotě, aby se pořád vyvíjely. A navíc, Šenková přišla o vlastní maminku velmi mladá, takže neměla rodinný model. Výchova pro ni byla metodou pokus–omyl.

Zdroj fotografie: Nextfoto

V roce 2025 v rozhovoru pro eXtra.cz, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, to shrnula nejpřesněji: dnes přísnost chápe, ale tehdy bolela.

Řetěz, který chtěla přerušit

Nejsilnější rovina celého příběhu není samotná křivda. Je to vědomé rozhodnutí nepřenést vzorec dál. Paulová opakovaně říká, že u vlastních dcer zvolila jiný přístup. Chtěla, aby měly zdravé sebevědomí, důvěru a svobodu. Mluví o otevřeném vztahu, každodenním kontaktu, o tom, že děti nepotřebují řídit, potřebují vidět rodiče jako vzor.

Není to psychologická přednáška, ale životní zkušenost převedená do praxe. Žena, která vyrostla bez pochval, se rozhodla, že její dcery budou vyrůstat jinak. A když ji zaplaví zmatek nebo nejistota, říká, že se snaží ztišit, rozplést myšlenky a soustředit se na to, co jí dodává energii. Eliminovat to, co zraňuje.

Dva světy pod jednou střechou

Kontrast nabízí i rodinné zázemí jejího manžela, jazzového skladatele Milana Svobody, za kterého se Paulová provdala v roce 1977. Svoboda popisuje domácnost plnou hudby: matku muzikoložku, pravidelné nedělní muzicírování, prostředí, kde kultura nebyla povinností, ale přirozeným rytmem dne. O emoční atmosféře jeho dětství zdroje mlčí, ale samotný obraz domova nasáklého hudbou a sdílenou radostí z ní stojí vedle vzpomínek Paulové jako tichý protipól.

Oba vyrostli v uměleckých rodinách. Oba se stali umělci. Ale cesta k tomu vypadala u každého jinak.

Paulová dnes nepotřebuje matku soudit. Potřebovala ji pochopit, a z toho pochopení vytěžit něco, co Šenková svým dětem dát neuměla. Vědomou laskavost.