Jak bydlí Jan Saudek: Ateliér plný chaosu, zahrada jako džungle a obrazy, které Pavlína odmítá prodat

Branická vila českého fotografa není muzeum ani galerie. Je to dům, kde se legenda doslova vrší mezi dětské výrobky, knihy v krabicích a nedokončené obrazy.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když Pavlína Saudková provází návštěvu bytem, kterým se s Janem a třemi dětmi protáhne pět lidí najednou, nezní to jako prohlídka sídla slavného umělce. Spíš jako komentovaná procházka domácnosti, kde se zakopává o sebe, o knihy, o obrazy, o věci, které sem nanosil půlstoletí trvající tvůrčí provoz. Dům v pražském Braníku koupil Saudek v roce 1977 za 420 tisíc korun z peněz, které podle jeho vlastních slov přišly „z ciziny“. Dnes už vilu formálně nevlastní, převedl ji na dceru a sám v ní žije, jak řekl v jednom z rozhovorů, „jako host“. Host, který ovšem zabírá celý suterén.

Suterén, kde se rodí i umírají obrazy

Saudkův ateliér není sterilní studio s neutrálním pozadím. Je to pokračování jeho žižkovského sklepa, stísněný prostor nasáklý časem, ve kterém se vrství fotografie „všude možně poházené“, skici, rekvizity, staré hodiny pořízené kdysi na focení s Klárou Issovou, věci z cest a předměty, jejichž funkci zná jen on sám. Pavlína v reportáži pro Lifee popsala prostor jako místo, kde se mezi nedokončenými snímky a starými artefakty orientuje výhradně Jan.

Poslední obraz tu namaloval v listopadu 2024. Posledních dvacet let byl podle Pavlíny víc malíř než fotograf, a v roce 2025 k tomu přibyly bronzové reliéfy odvozené ze slavných fotografických motivů. Ateliér tedy nefunguje jako archiv uzavřené kariéry. Pořád je to dílna.

Zahrada, do které se leze po čtyřech

Nad suterénem se rozprostírá zahrada, kterou Pavlína sama označuje za „džungli“. Přerostlé keře, břečťan, na který se roky nesmělo sahat, vzrostlé stromy, jezírko s rybami a rozeseté skulptury. Saudek ji z větší části sám vysazoval a považoval ji za fotogenickou kulisu, jenže bez pravidelné údržby se kulisa proměnila v nekontrolovaný organismus. Při sněhu se prý do domu chodilo skoro po čtyřech, protože břečťan zakrýval schody.

Zahrada drží stejné napětí jako Saudkovy obrazy, mezi kultivací a zarůstáním, inscenací a realitou. Nikdo ji neplánoval jako divočinu, ale nikdo ji taky nezastavil.

Obrazy, které nejsou na prodej

V obýváku visí vedle sebe obraz „Osud kráčí do údolí“, portrét dcer Anny Marie a Josefíny a nejméně jeden další kus, který Pavlína explicitně označuje za Janův osobní dar. Právě tyto obrazy brání „zuby nehty“, i když jí Jan opakovaně říká, aby je prodala, protože „potřebujeme peníze“, a slibuje, že jí je namaluje znovu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Pavlína nevěří, že by je namaloval jako kdysi. A tak zůstávají na zdi, mimo obchodní režim, který jinak funguje, jubilejní výstava „Osud“ v roce 2025 nabízela část děl ke koupi. Domácí obrazy ale stojí v jiné kategorii. Nejsou to investice. Jsou to dopisy. Rodina je důležitá, a právě ta také Redakci VIPŽivot zajímala.

Pět lidí v jednom mýtu

Matěj studuje fotografii, Josefína maluje a vyrábí masky, Anna Marie má nejradši mobil. Tři děti vyrůstají v prostoru, kde na ně ze stěn koukají erotické obrazy a kde se tatínkova legenda vrší v krabicích na chodbě. Pavlína v rozhovorech popisuje praktické řešení: Janův umělecký režim běží vedle rodinného, ne místo něj. Eliminovala situace, kdy by musel hlídat. Oddělila provoz.

Výsledek není luxusní vila slavného autora. Je to vícegenerační dům, kde se mýtus nevystěhoval, jen se vměstnal mezi jídelní stůl a dětské aktovky. Branická vila neprodává iluzi velikosti. Prodává něco vzácnějšího: důkaz, že i půlstoletí budovaná legenda nakonec potřebuje jen suterén, pár metrů zdi a někoho, kdo odmítne prodat obrazy.