Jak bydlí Pavlína Wolfová: V bytě jí visí Mona Lisa z Císařova pekaře, lampu má z Osvobozeného divadla, lustr jí daroval Filipovský

Vinohradský mezonet Pavlíny Wolfové není showroom. Je to byt, ve kterém se vaří, žije s dětmi, a z každé stěny promlouvá rodina Filipovských.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když před časem přišel Aleš Cibulka s kamerou pořadu Můžu dál? do bytu moderátorky, čekal patrně na pár hezkých záběrů. VIP život zaznamenal, že místo toho natočil něco mezi domovem a rodinným archivem, kde má každý kus nábytku svůj rodokmen. Ale Pavlína Wolfová nežije mezi exponáty. Žije uvnitř příběhu, který začal u jejího dědečka excelentního dabéra a herce Františka Filipovského a přes matku Pavlínu Filipovskou doputoval až sem, pod vinohradskou střechu.

Mona Lisa, která přišla z Barrandova

V ložnici pod střechou visí obraz, který by v aukčním katalogu neobstál, ale v české filmové historii má své pevné místo. Jde o jednu z kopií Mony Lisy vyrobených jako rekvizity pro film Císařův pekař – Pekařův císař. Motiv několika „zaručeně pravých“ kopií Leonardova obrazu patří k nejslavnějším scénám české filmové komedie a dodnes slouží jako obecně srozumitelná zkratka pro debatu o falzech a originálech.

Po natáčení si prý každý z herců mohl jednu kopii odnést. František Filipovský, který ve filmu ztvárnil astrologa, si jednu vzal domů. A tam zůstala. Ne v obýváku na čestném místě, ale v ložnici, v té nejsoukromější části bytu. Wolfová o ní mluví bez patosu, jako o rodinné věci, která prostě vždycky někde visela.

Lustr na inzerát a lampa z legendární scény

Dominantou hlavního obytného prostoru je velký starožitný lustr. Jeho příběh je přesně datovaný: František Filipovský ho kdysi našel přes novinový inzerát, nechal kompletně zrekonstruovat a daroval ho své dceři Pavlíně Filipovské k jednadvacátým narozeninám. Z vily ve Strašnicích se přestěhoval spolu s Wolfovou do mezonetu a dnes osvětluje propojený obývák s kuchyní. Vedle lustru stojí za pozornost lampa, jejíž původ sahá k Osvobozenému divadlu. Přitom funkční interiérové předměty z tohoto divadla se v soukromých bytech běžně nevyskytují. V institucích, jako je Národní muzeum, jsou evidované hlavně plakáty a dokumentační materiál. Lampa u Wolfové tak působí jako skutečná rarita.

Byt, který nahradil vilu

Wolfová vyrostla v červené vile v pražské Okrajní ulici ve Strašnicích, rodinném domě Františka Filipovského s pozemkem přes tisíc metrů čtverečních. Po rozvodu s Janem Bubeníkem, který podle mediálně popsané verze financoval nákladnou rekonstrukci domu, vila připadla jemu. Wolfová se přestěhovala do vinohradského mezonetu. Menší prostor ji ale donutil k zajímavému rozhodnutí: nevzdala se rodinného mobiliáře.

Bílá kuchyňská linka a šedá předsíň tvoří neutrální základ, do kterého jsou rozpuštěné masivní historizující kusy, robustní nábytek, kamna v historickém stylu, velké kožené sedačky. Nad kuchyňskou linkou visí portrét Pavlíny Filipovské z jejích devatenácti let. V kuchyni jsou i obrazy pradědečka a hudební nástroje, na které hrál. Na polici stojí vzácná soška anděla, který prý nosíval dárky malému Filipovskému.

Žitá paměť místo muzejní vitríny

Odkaz slavných českých rodin obvykle končí za sklem. Muchova nadace spravuje dílo Alfonse Muchy přes oficiální muzeum, Werichova vila zpřístupňuje odkaz Jana Wericha ve stálé expozici. Jsou to důstojné instituce, ale návštěvník do nich přichází a odchází. Wolfová zvolila opačný model. Nesbírá, nekonzervuje, nekurátoruje. Používá. Lustr svítí, Mona Lisa visí nad postelí, lampa stojí v rohu. Sama říká, že si filmy s dědečkem nepouští, nepotřebuje. Má ho všude kolem sebe. Vinohradský mezonet není muzeum Filipovských. Je to důkaz, že rodinná paměť nemusí být za vstupné, aby přežila.