V 8 letech ho otec budil ve 2 ráno kvůli opilým kolegům. Ivan Hlas musel vstát a hrát na kytaru
Osmiletý kluk, kytara přes rameno a kolem stolu chlapi z hospody. Pro Ivana Hlase to nebyla kuriozita, ale opakující se rituál ponížení.
Obsah článku
Kolem druhé v noci se rozsvítilo světlo v dětském pokoji. Otec přivedl domů kolegy a malý Ivan dostal pokyn: vstát, vzít kytaru, hrát. Kdo byli ti muži kolem stolu, není známo. Víme ale, že nešlo o jedinou epizodu. A víme, že právě tenhle vzorec (hudba jako příkaz, ne jako radost) se Hlasovi otiskl do života na desítky let dopředu. Z kytary, která nejdřív znamenala úzkost, se postupně stala úniková cesta, pak profese a nakonec identita. Ten oblouk ale trval půl století.
Otec z ministerstva, máma u klavíru
Hlasův otec pracoval v prostředí ministerstva vnitra. Přesvědčený komunista, který v roce 1968 spolu s manželkou odsoudil sovětskou okupaci. Následovaly kádrové důsledky pro celou rodinu: otec přišel o postavení, matka o kariérní vyhlídky, děti o šanci na normální studium. Ivan Hlas později v pořadu 13. komnata popsal otce jako „naprosto autoritativního“ muže, který na své čtyři potomky křičel, ponižoval je i manželku. Alkohol situaci zhoršoval. A právě v opilosti přicházely ty noční scény s kytarou.
Paradox je, že hudba v rodině nebyla cizí. S maminkou Ivan zpíval, na lidové škole umění se učil klasickou kytaru. Jenže tatínkovy noční budíčky z ní udělaly něco jiného: nástroj moci, ne nástroj radosti. Dítě se naučilo, že hudba je povinnost, kterou plní na rozkaz. Trvalo roky, než se ten význam obrátil.
Hanspaulka, blues a dvacet let v ústraní
Zlom přišel v sedmdesátých letech, kdy Hlas našel komunitu na pražské Hanspaulce. V roce 1971 spoluzaložil bluesovou kapelu Žízeň, později hrál s formací Nahlas. Kluby, festivaly, městské blues, to byl jeho svět. Ale svět s nízkým stropem. Z kádrových důvodů nemohl pomýšlet na vysokou školu, normalizační aparát mu nedával prostor pro širší veřejné působení.
Podle oficiálního životopisu se kariéra rozjížděla pomalu:
- 1971 – vznik kapely Žízeň
- 1985 – cena na festivalu Vokalíza
- Polovina 80. let – první deska
- Po roce 1989 – teprve skutečný průlom
Dvě dekády poloprofesionálního hraní po klubech. Dvě dekády, kdy talent existoval, ale systém ho držel pod pokličkou. A k tomu osobní démon zděděný po otci: alkohol.
Šakalí léta a pozdní sláva
Širokou veřejnost si Hlas získal až soundtrackem k filmu Šakalí léta. Písně jako „Jednou mi fotr povídá“ nebo „Na kolena“, dohledatelné dodnes na Supraphonline, zasáhly generaci, která v devadesátých letech hledala autentický hlas. A Hlas ho měl. Doslova i přeneseně.
Porevoluční uvolnění mu otevřelo dveře, ale zároveň ho konfrontovalo se sebou samým. Po listopadu 1989 nastoupil protialkoholní léčbu. Nedokončil ji, rozhodl se bojovat sám. Pomohla mu druhá žena, nová rodina, a paradoxně i smrt několika kamarádů, kteří na následky alkoholismu zemřeli. Vzorec, který zdědil po otci, se rozhodl přerušit. Dnes svou kapelu na koncerty sám vozí. „Takže ani pít nemůže,“ poznamenal s typickým suchým humorem.
Trio, knihy a bilance v sedmdesáti
Od roku 2005 funguje Ivan Hlas Trio, komorní sestava dvou kytar a violoncella, ve které hraje s Norbim Kovácsem a Jaroslavem „Olinem“ Nejezchllebou. Od hospodského blues Žízně ke komorním aranžím vlastního katalogu. Víc než dvacetiletá kapitola, která ukazuje, kam se Hlasův výraz posunul.
V roce 2010 vydal autobiografii Za barevným sklem, o pět let později knihu Jdeme na jedno… A v roce 2014 poprvé veřejně a uceleně otevřel svá dětská traumata v televizním pořadu 13. komnata. Proč právě tehdy, čtyřicet let po tom, co odešel z domova? Přímé vysvětlení nikdy nedal. Formát veřejnoprávní zpovědi ale zjevně nabídl prostor, který koncertní pódia nedávají.
Redakci VIPŽivot neuniklo, že k jeho sedmdesátým narozeninám v dubnu 2024 Česká televize odvysílala portrétní dokument Pramínek času. Hlas v něm bilancuje bez sentimentu. Říká, že mu nejvíc pomohla láska k hudbě, která ho naplňuje víc než cokoli jiného.
Ten osmiletý kluk s kytarou přes rameno nakonec zjistil, že nástroj, který mu otec vložil do rukou jako trest, je ve skutečnosti klíč ven. Jen mu trvalo půl života, než ho otočil správným směrem.
