Z Trháku rovnou na černou listinu. Kukura chtěl pracovat v Mnichově, režim mu za to zabavil dům i rodinné fotky

Na začátku osmdesátých let ho znalo celé Československo z hudební komedie Trhák. O pár let později jeho jméno zmizelo z titulků, z publikací i z televizního vysílání.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Juraj Kukura patřil k nejviditelnějším tvářím slovenské činohry. VIP život připomíná, že ve Slovenském národním divadle hrál po boku silné herecké generace, na filmovém plátně bavil miliony diváků a jeho kariéra směřovala strmě vzhůru. Jenže normalizační stát měl pro ambiciózní herce, kteří chtěli pracovat i za hranicemi, jedinou odpověď: trestní paragraf. To, co následovalo po roce 1984, je příběh o tom, jak systém dokázal z masově oblíbené tváře udělat administrativně neexistující osobu. A jak se ta osoba přesto odmítla zlomit.

Idol z Trháku a cesta do Mnichova

Trhák z roku 1980 zůstává dodnes nejširší českou i slovenskou referenční značkou pro Kukurovu popularitu. Film běžel v kinech, opakoval se v televizi, jeho písničky zněly z rádií. Kukura v něm nebyl epizodistou, byl jednou z tváří, které si publikum pamatovalo jménem. Současně s domácím úspěchem ale herec sledoval i západoněmeckou divadelní scénu. Nejezdil do Mnichova jako turista. Podle rekonstrukcí starších rozhovorů tam aktivně rozdával fotografie, navazoval kontakty a sháněl angažmá. Neplánoval útěk. Plánoval kariéru. Právě ta kombinace, viditelná domácí popularita a otevřená mezinárodní ambice, se ukázala jako výbušná.

Zdroj fotografie: Česká televize

Výjezdní doložka, která se nevrátila

Zlomový okamžik přišel během natáčení televizního filmu Via Mala v zahraničí. Práce se protáhla, Kukura požádal o prodloužení výjezdní doložky. Místo prodloužení přišel rozsudek. Tři a půl roku vězení. Propadnutí celého majetku. V nepřítomnosti. „Nikdy jsem neemigroval,“ řekl Kukura v rozhovoru pro Pravdu. Podle jeho slov ho stát „vyhodil z republiky“ administrativním aktem, ne jeho rozhodnutím. Počítal s návratem po dokončení práce. Návrat ale znamenal vězení.

V databázi Ústavu pamäti národa je Kukura dohledatelný jako perzekvovaná osoba za trestný čin „opuštění republiky“. U jeho jména figuruje vyšetřovatel Ľudovít Nezval a poznámka „v nepřítomnosti“. Celý rozhodovací řetězec se z veřejně přístupných archivů nepodařilo zrekonstruovat. Kukura ale nebyl výjimkou v mechanismu, nýbrž jen v tom, jak moc ho lidé znali. Jen v roce 1984 evidoval ÚPN 609 občanů Československa v souvislosti s pokusy o emigraci.

Co znamenalo zmizet

Konfiskace majetku neznamená jen ztrátu střechy nad hlavou. Stát zabavil vše, včetně osobních věcí a rodinných fotografií. Podle anotace dokumentu 13. komnata Juraje Kukury rodina přišla „o veškerý majetek, dokonce i o rodinné fotografie“. Rodinný archiv nebyl samostatným cílem represe, ale součástí plošné konfiskace, která nerozlišovala mezi nemovitostí a krabicí se snímky z dětství.

Pro herce ale „černá listina“ znamenala víc než materiální ztrátu. Doma se o něm přestalo mluvit. Fotografie mizely z publikací, jméno z titulků. Šířily se pomluvy, že na Západě točí porno, že zradil. Kolegové ze Slovenského národního divadla, kteří hostovali v NDR, při náhodném setkání sklopili oči. Po Kukurově odchodu se rozhovor zase rozběhl. Popularita u publika herce před kádrovým pádem nechránila. Osobní cena byla ještě tvrdší. Kukura nesměl být u umírající matky. Nesměl na její pohřeb.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Hamburk, Zadek a druhý začátek

Rodina nejprve střídala provizorní bydlení u známých a kolegů. Zlom přineslo německé divadlo. Kukura získal angažmá v Münchner Kammerspiele, poté mezi lety 1985 a 1989 působil v hamburském Schauspielhaus. Spolupracoval s režiséry jako Peter Zadek nebo Jérôme Savary, hrál po boku německých hvězd v jazyce, který nebyl jeho mateřštinou. Akcent mu zůstal, respekt si ale vydobyl talentem a odhodláním zvládat i náročné role v němčině.

Po listopadu 1989 se mohl vrátit. A vrátil se, ne jako zlomený exulant, ale jako herec s mezinárodní zkušeností. V Praze hostoval v Činoherním klubu i Divadle Komedie, na Slovensku od roku 2002 až do letošního roku vedl bratislavské Divadlo Aréna. Třiadvacet let v čele instituce, kterou proměnil v jednu z klíčových slovenských scén.

Syn z exilu ve Fellowshipu Royal Society

Příběh rodiny Kukurových má ještě jednu kapitolu, která stojí za zmínku. Philipp Kukura, syn Juraje, vyrůstal po odchodu rodiny v německém prostředí. Vystudoval chemii na Oxfordu, doktorát získal v Berkeley, působil na ETH Zürich a vrátil se do Oxfordu jako profesor fyzikální chemie. Spoluzaložil firmu Refeyn a v květnu 2025 byl zvolen členem Royal Society. Dítě z nucené emigrace herecké rodiny dnes patří k vědecké špičce. Normalizační stát trestal u Kukury přesně to, co bylo na něm nejviditelnější: schopnost uspět i mimo domácí systém. Jenže ambici a talent mu neserbral.