De Funès ho zbožňoval, přesto si nikdy nepodali ruku. Filipovský mu dal hlas, který Češi milují víc než originál

Český herec František Filipovský nadaboval Louise de Funèse tak přesvědčivě, že pro miliony diváků jeho hlas splynul s francouzskou tváří. Osobně se přitom nikdy nepotkali.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Přelouč nově odhalila pomník svého rodáka legendárního herce a dabéra Františka Filipovského. VIP život zaznamenal, že krátce vzápětí se ve městě předával už 32. ročník dabingových cen, které nesou jeho jméno. Filipovský zemřel v roce 1993 a ikona francouzské kinematografie Louis de Funès, které propůjčoval hlas, o jedenáct let dřív. Přesto se o jejich nenaplněném setkání mluví dodnes. Není to jen nostalgie. Je to příběh o tom, jak může hlas za mikrofonem vytvořit kulturní zážitek tak silný, že přebije originál.

Dva herci, jedno tělo

Filipovský nebyl úplně prvním Čechem, který de Funèsovi propůjčil hlas. V menší roli ve filmu Otec, služka a já ho předcházel Bohumil Bezouška. Teprve od snímku Výhodná koupě se ale Filipovský stal tím, koho si český divák s de Funèsem automaticky spojil. Jiří Krampol, který po Filipovského smrti nadaboval pět dalších de Funèsových filmů, to popsal bez obalu: Filipovský „hlídal ústa“. Nesynchronizoval jen slova, ale i rytmus, zbrklost, prudké změny tempa. Doplňoval drobné zvuky, výkřiky a pauzy, které v českém znění působily jako organická součást hereckého výkonu. Nešlo o překlad. Šlo o nový komický výkon, který se na francouzskou předlohu nalepil tak těsně, že švů nebylo vidět.

Traduje se, že de Funès o svém českém alter egu věděl a oceňoval ho. Koluje historka o dopise, který měl Filipovskému poslat. Údajně ho zbožňoval. Ti dva se ale nikdy osobně nepotkali. Proč, to je složitější. Cesty do kapitalistických zemí podléhaly systému výjezdních doložek, které vydával stát a mohl je bez udání důvodu odmítnout. Pro herce, jehož kariéra závisela na domácí produkci a státních institucích, byla cesta do Francie plně závislá na souhlasu režimu. A ten souhlas zřejmě nepřišel. Filipovský sám se k nenaplněnému setkání veřejně příliš nevyjadřoval. Z chvály za de Funèsovy dabingy míval rozpaky. Připadalo mu, že se přiživuje na cizím talentu.

Proč Češi slyší „svého“ de Funèse

Češi milují Filipovského hlas víc než francouzský originál není nadsázka. Český rozhlas poznamenal, že česká obliba de Funèse je ve skutečnosti oblibou společného výkonu dvou herců, jednoho před kamerou a druhého za mikrofonem. Ani jeden by bez toho druhého v Česku nebyl tím, čím je. Od září v parčíku u městského kina v Přelouči stojí nový pískovcový pomník Františka Filipovského od sochaře Josefa Dvořáčka. Busta je z materiálu Acrystal Decor Bronz, který má původ ve Francii. Symbolická stopa země, jejíž nejslavnější komik mluví česky Filipovského hlasem.

Filipovský ale nebyl jen hlas de Funèse. Byl to Mazánek v Cestě do hlubin študákovy duše, astrolog v Císařově pekaři, profesor Lapáček v Marečku, podejte mi pero!, Bertík Vodička v Jak utopit dr. Mráčka. Nadaboval babu Jagu v Mrazíkovi. Každá z těch rolí by stačila na slušnou kariéru. Ale de Funès ho přerostl, nebo spíš: srostli spolu. Krampol, který po něm de Funèse převzal, to nazval „skoro kamikadze“. Divácký návyk byl tak silný, že jakýkoli jiný hlas působil jako vetřelec.