Filip Kratochvíl chtěl všechno, ale nevěděl kde začít. Syn Lucie Bílé školu hodil za hlavu a zmizel do Paříže

Syn Lucie Bílé studoval kameru, snil o režii i klipech. Místo diplomu si ale sbalil kufr a na rok a půl zmizel do Francie. Dnes stojí na jevišti matčina divadla.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kamera, režie, klipy, filmy: když Filip Kratochvíl po střední nastoupil na studium kamery v Písku, představoval si, že bude tvořit za objektivem. Jenže čím víc oborů ho lákalo, tím míň věděl, kterým směrem vyrazit. Školu nedokončil. Ne proto, že by neměl talent nebo ambice, ale proto, že jich měl příliš mnoho najednou a žádná z nich neměla jasný startovací bod. Výsledek? Balík oblečení, letenka a velký byt v centru Paříže, kam ho pozvala parta kamarádů.

Rok a půl bez plánu

Paříž pro Kratochvíla nebyla romantická studijní stáž ani umělecká rezidence. Bydlel s přáteli, našel si brigádu (její povahu nikdy veřejně neprozradil) a pokoušel se naučit francouzsky. Sám to popisuje prostě: potřeboval odstup od všeho. Od očekávání, od otázek, kam to dotáhne, od stínu slavného příjmení. V jednadvaceti letech to zní jako úlet. Zpětně to ale vypadá spíš jako vědomá pauza člověka, který pochopil, že pokračovat bez plánu by bylo horší než na chvíli zastavit.

Pařížskou kapitolu mu nakonec utnul covid. Hranice se zavřely, Francie zpřísňovala opatření a Filip se vrátil do Prahy. Psal se rok 2021 a doma na něj čekalo rodinné divadlo, které po pandemii potřebovalo každou ruku.

Z techniky na jeviště

Divadlo Lucie Bílé sídlí v Paláci UNITARIA v Karlově ulici a navazuje na scénu Ta Fantastika, kterou od roku 1993 budoval Petr Kratochvíl, Filipův otec. Po covidu se platforma přeorientovala hlavně na českého diváka a Filip do ní naskočil tam, kde bylo třeba, u techniky, u zvuku, u světel. Postupně začal zaskakovat v menších rolích: Kapelník v muzikálu Láska je láska, epizodní výstupy ve Sladkých neřestech.

Lucie Bílá k tomu říká otevřeně: syn si má vyzkoušet všechny složky divadelního provozu, protože divadlo má jednou převzít. Netlačí ho, ale ani nepředstírá, že plán neexistuje. Filip sám přiznává, že by byl přirozeněji radši za kamerou než na scéně. Jenže jeviště si ho našlo dřív, než stihl odmítnout.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Ondra z Obyčejné holky

Zlom přišel v červnu 2026. Na tiskové konferenci 10. června divadlo oznámilo původní český muzikál Obyčejná holka, příběh švadlenky Dáši, která nečekaně zastoupí hvězdu Rebeku Gray, vystavěný na 25 písních z repertoáru Lucie Bílé. Filip v něm dostal roli Ondry, jednu z hlavních mužských linek. Světová premiéra proběhla 17. září 2026.

Pro člověka, který ještě před pěti lety nevěděl, jestli chce točit, stříhat, nebo režírovat, je to skok. Není to ale skok do neznáma, je to výsledek let, kdy obcházel jeviště ze všech stran, než na něj poprvé vstoupil s vědomím, že tam patří. V rozhovoru pro iDNES to shrnul jednoduše: „Tady jsem doma.“

Stín a světlo slavného příjmení

Být synem Lucie Bílé znamená mít dveře pootevřené, ale taky neustále odpovídat na otázku, jestli jimi prošel sám. Filip mluví o tom, že se jako dítě musel schovávat, že popularita zasahovala do soukromí a že jít „pod máminým stínem“ je těžší, než si lidé představují. Zároveň dnes s matkou natáčí videoklipy, spolupracuje na chodu divadla a přijímá, že rodinný podnik je jeho profesní kotva.

Srovnání s matčinou kariérou je nevyhnutelné, ale zavádějící. Lucie Bílá má přímočarý oblouk: od roku 1986 rockové kapely, velké muzikály, desítky ocenění, vlastní scéna. Filipova cesta vede oklikou přes filmovou školu, pařížský byt a technickou kabinu. Podle nás je právě tahle oklika to, co mu dává autenticitu, kterou by mu žádné příjmení nezajistilo.