Elvis chtěl její píseň, ale Dolly Parton řekla ne. O roky později jí jedno rozhodnutí vydělalo miliony dolarů

Jeden telefonát v roce 1975 stál Dolly Parton noc plnou slz. A sedmnáct let nato jí přinesl odhadem deset milionů dolarů.

Foto: Curtis Hilbun / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Příběh, který se po smrti Dolly Parton 25. srpna znovu vrátil do titulků, není jen o tom, že country zpěvačka odmítla krále rock’n’rollu. Podle názoru redakce VIP život je o něčem méně okázalém a mnohem důležitějším, o vlastnictví. Parton nenapsala totiž jen hit. Napsala skladbu, jejíž autorská práva si udržela ve vlastní publishingové firmě, a právě tohle rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejlukrativnějších v dějinách populární hudby.

Telefonát od Plukovníka

Den před plánovaným nahráváním zazvonil telefon. Na lince nebyl Elvis Presley, ale jeho manažer Colonel Tom Parker. Dolly Parton se chystala do studia, říkala o tom blízkým, těšila se, že Elvise poprvé uvidí zpívat její píseň. Parker ale nevolal kvůli doladění detailů. Požadoval minimálně polovinu publishingu ke skladbě „I Will Always Love You“. Nešlo o licenci k nahrávce, tu by Parton udělila bez váhání. Parker chtěl vlastnický podíl na samotné kompozici.

V Elvisově orbitě to nebyla výjimka. Podle analýzy The New York Review of Books Parker systematicky maximalizoval Presleyho účast na publishingu a „přiřezával“ ho na tantiémách skladeb, které nazpíval. Pro autory byl Elvisův cover tak cenný, že většina souhlasila. Parton ne. „Probrečela jsem celou noc,“ řekla později v rozhovoru s Danem Ratherem. Chtěla slyšet Elvise zpívat svou píseň. Zároveň ale věděla, že „I Will Always Love You“ je jeden z jejích nejdůležitějších copyrightů. Píseň už byla country hit, měla ji ve vlastní firmě a vnímala ji jako hodnotu pro rodinu. Odpověděla ne.

Zdroj fotografie: WikiPedant / Creative Commons / CC BY-SA

Píseň, která nebyla milostná

Většina lidí zná „I Will Always Love You“ jako velkou milostnou baladu. Jenže Parton ji napsala jako rozloučení s Porterem Wagonerem, mentorem a šéfem pořadu, ze kterého odcházela. „Děkuju, vážím si tě, ale musím jít,“ tak sama shrnula její smysl. Žádná romantika, žádný zlomený vztah. Profesní rozchod převlečený do něžné melodie. Původní verze z roku 1973 je komorní country balada s jednoduchou melodií. Parton ji sama popisovala jako „prostou melodii“, a právě ta jednoduchost se ukázala jako univerzální. Píseň fungovala v country rádiu a o dvě dekády později zafungovala i jako popový monument.

Jak se z country balady stal globální hit

V roce 1992 hledal herec Kevin Costner píseň pro film Bodyguard. Nenarazil přímo na Dollyinu verzi, ale na cover Lindy Ronstadt. Producent David Foster pak aranžmá přetvořil pro Whitney Houston, přidal ikonický a cappella úvod, dramatickou gradaci, soulová melismata. Parton podle eseje pro Library of Congress ještě po telefonu doplnila třetí sloku, kterou Ronstadtina verze neobsahovala.

Singl vyšel 3. listopadu 1992. Čtrnáct týdnů na čele Billboard Hot 100. Dvacet čtyři milionů prodaných kopií celosvětově podle Guinnessovy knihy rekordů. Diamantová certifikace. Pro většinu světa, včetně českého publika, které píseň zná především z filmu, je „I Will Always Love You“ píseň Whitney Houston. Jenže ona vlastnila jen nahrávku. Dolly Parton vlastnila skladbu.

Skladba versus nahrávka: kde se skrývají miliony

Americké autorské právo rozlišuje dvě odlišné vrstvy. Jedna je kompozice, tedy melodie, text, hudební struktura. Druhá je zvuková nahrávka, konkrétní provedení v konkrétním studiu. Když někdo natočí cover již vydané skladby, nepotřebuje souhlas autora k nahrávce; stačí mu takzvaná povinná licence podle sekce 115 amerického autorského zákona. Ale za každý prodaný kus, každé přehrání v rádiu, každé použití ve filmu platí licenční poplatky držiteli práv ke kompozici. A tím držitelem byla Dolly Parton. Stoprocentně.

Forbes odhaduje, že jen z coververze Whitney Houston v devadesátých letech inkasovala Parton asi deset milionů dolarů. Sama to komentovala po svém: vydělala prý „dost na to, aby si koupila Graceland“. Kdyby v roce 1975 odevzdala Parkerovi polovinu publishingu, vydělala by polovinu. A to ještě za předpokladu, že by Elvisova verze vůbec vedla ke stejnému řetězci událostí, který nakonec přivedl píseň k Whitney Houston.

Ne instinkt, ale disciplína

Příběh se často vypráví jako anekdota o odvaze: malá country zpěvačka řekla ne králi rock’n’rollu. Jenže skutečný zlom nebyl v tom říct ne Elvisovi. Byl v tom uhájit vlastnictví skladby v momentě, kdy Elvisova nahrávka vypadala jako nabídka, kterou se neodmítá. Parton neměla křišťálovou kouli. Netušila, že o sedmnáct let později Whitney Houston promění její komorní baladu v nejprodávanější singl sólové interpretky v historii. Věděla ale, že drží cenné aktivum, píseň, která už jednou prokázala svou hodnotu. A rozhodla se ho neprodat za okamžitou prestiž.