V 11 letech točil s Šafránkovou a otevřel první internetovou kavárnu v Česku. Dětská hvězda Roman Čada na herectví dávno zanevřel

Prcek z Bráchů vystudoval elektrofakultu, v roce 1995 spustil první českou internetovou kavárnu a dnes měří lidem srdce. Herectví ho prý nikdy nedrželo.

Zdroj fotografie: Miloš Schmiedberger / Se svolením České televize

Když se řekne Roman Čada, většina Čechů nad čtyřicet si vybaví upovídaného kluka z filmů Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze. Jenže ten kluk dávno neexistuje, a podle všeho ani nikdy nechtěl existovat déle, než musel. Čada patří k nejzajímavějším příběhům české popkultury ne proto, že by zmizel, ale proto, kam odešel. Stihl být u dvou přelomů, které s filmem nemají nic společného: u zrodu českého komerčního internetu a u dnešní vlny biofeedbacku a měření proměnlivosti srdeční frekvence.

Pátá třída, první klapka, Šafránková

Poprvé stál Roman Čada před kamerou zhruba v deseti letech, v páté třídě. Už tehdy se na place potkal s Libuší Šafránkovou, ne až v legendárních Bráchách, jak se často píše, ale ve filmu Přijela k nám pouť z roku 1973, kde Šafránková hrála učitelku a malý Čada postavu jménem Janek. Teprve o dva roky později přišel Můj brácha má prima bráchu (1975), který vidělo přes 1,4 milionu diváků, a v roce 1978 pokračování Brácha za všechny peníze. Dvojice filmů patří k posledním velkým komerčním úspěchům československého dětského filmu.

Sláva přišla rychle. A s ní problémy, které si desetiletý kluk nevybral. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS Čada vzpomíná, jak ho učitelky kvůli filmování měly „moc na očích“, musel změnit školu a dostal nabídku ve stylu: odejdi jinam a místo trojky z chování bude jednička. Viditelnost pro něj nebyla výhodou. Byla sankcí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Proč nikdy nešel na FAMU

Na gymnáziu se od něj čekalo, že zamíří na FAMU, k režii nebo herectví. Čada šel jinam. Na Fakultu elektrotechnickou ČVUT. „Herectví mě nikdy nedrželo,“ říká v rozhovoru pro časopis Bernard. Volný čas raději trávil na hvězdárně, u počítačů nebo létáním. Filmové prostředí mu jednoduše nesedělo. Nešlo o vzdor ani o zlom. Spíš o klidné zjištění, že technika je silnější tah než reflektor. Na ČVUT vystudoval obor blízký fotovoltaice, po škole pracoval ve vývoji a záhy se přesunul ke stavbě a servisu počítačů. Devadesátá léta v Česku byla plná lidí, kteří s počítači podnikali. Čada ale udělal krok, který většina z nich ne.

Cybeteria: kavárna, kde se Češi poprvé připojili

V roce 1995 otevřel ve Štěpánské ulici v Praze kavárnu Cybeteria, podle oborového serveru Lupa.cz první internetovou kavárnu v Československu. Sám Čada v rozhovorech používá ještě silnější formulaci: první v kontinentální Evropě, na východ od Londýna. Představte si rok 1995: většina Čechů ještě neviděla webový prohlížeč. Cybeteria nabízela připojení k internetu za barem, vedle kávy. Průnik technického zázemí absolventa elektrofakulty s novou tržní příležitostí. Žádná romantika, čistá logika.

Od počítačů k měření srdce

Další obrat přišel v roce 2009. Na fotovoltaické konferenci v San Francisku koupil Čada pro svou ženu Lenku pletysmograf, přístroj měřící průtok krve. Začal číst vědecké práce o proměnlivosti srdeční frekvence, takzvané HRV, a téma ho vtáhlo. Spojení dávalo smysl: on dodal technické a analytické zázemí, jeho žena Lenka Čadová psychologickou a tréninkovou praxi.

Dnes společně pracují v oblasti HRV diagnostiky a tréninku srdeční koherence. Jejich klientela zahrnuje:

• sportovce řešící výkon a regeneraci
• manažery pod chronickým stresem
• pracovní a bezpečnostní týmy
• jednotlivce hledající lepší spánek a emoční odolnost

Oficiální web Lenky Čadové nabízí diagnostiku HRV, biofeedback a psychologické poradenství. Čada v tom celém funguje jako technický mozek, člověk, který umí přečíst data a přeložit je do srozumitelných doporučení.

Stigma, které přežilo generaci

Zvláštní je, že filmová minulost Čadu dohání i po dekádách. Lidé ho pořád poznávají. A co hůř, spojení s dětskou hvězdou přenesli i na jeho rodinu. Dcera Tereza se podle Čadových slov ve škole potýkala s tím, že učitelky věděly, čí je dítě. Co prošlo jiným jako běžná lumpárna, jí neprošlo. Ne šikana od spolužáků v klasickém smyslu, ale stigmatizace ze strany autorit, přesně to, co zažil kdysi on sám. V rozhovorech přitom Čada nepůsobí jako někdo, kdo by odchodu od herectví litoval. Na natáčení vzpomíná se sentimentem, ale bez stesku. Filmy jsou pro něj epizoda, ne identita.