Synovi bylo 21 let, rodina netušila nic. Daliboru Jandovi lidé po pohřbu psali a říkali věty, které dodnes bolí

Dalibor Janda mladší zemřel v lednu 2003. Jeho otec ani po více než dvaceti letech nezná jednoznačný motiv, a vedle samotné ztráty ho dodnes zraňuje krutost lidí, kteří mu smrt syna dokonce přáli.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Den předtím působil normálně. Měl radost z nově sehnané práce, s rodinou se bavil jako obvykle. Dalibor Janda starší to popsal už v rozhovoru pro Nedělní Aha! v listopadu 2006 a od té doby se jeho verze nezměnila: „Dodnes to nevíme.“ Jednadvacetiletý syn už s rodiči nebydlel, byl soběstačný, nedával najevo problémy. Žádný zjevný varovný signál. Žádné rozloučení, které by rodina dokázala přečíst jako volání o pomoc. A pak přišla rána, po které se život rozdělil na „před“ a „po“.

Ztráta bez vysvětlení

Dobová média reagovala okamžitě. Už během několika dnů po události vyšly články spekulující o nešťastné lásce, o rozchodu, o ztrátě zaměstnání. Psychiatr Jan Cimický, který Jandovi tehdy pomáhal, nabídl v tisku interpretaci o možném tlaku spojeném s tím být synem slavného otce. Janda ale později všechny tyto verze shrnul jako dohady. Žádnou z nich nepřijal jako vysvětlení, žádná mu nedala klid.

To je na celém příběhu možná nejdrásavější rovina. Rodiče, kteří ztratí dítě, hledají důvod, protože důvod aspoň trochu zarámuje bolest. Jandovi ho nenašli. A okolí jim místo soucitu začalo servírovat vlastní teorie, výčitky a zlomyslnost.

Druhá rána přišla od lidí

Když Janda v rozhovoru pro Blesk v březnu 2025 řekl, že mu někteří lidé synovu smrt „vyloženě přáli“, nešlo o nadsázku ani o anonymní internetové komentáře. Mluvil o lidech, které znal. O lidech z branže. V roce 2019 to upřesnil pro TN.cz: „I v naší branži byli lidi, kteří mi tyhle věci přáli. Česká povaha je někdy děsivá.“

Vedle toho přišla mediální sekundární rána. Redakce VIPŽivot připomíná smutný fakt: dvě redakce napsaly, že Janda nechodí na synův hrob. Zpěvák kvůli tomu podal žaloby. Věta, kterou si pamatuje dodnes, zněla: „Co jste si s tím vaším klukem udělali, že nechodíš ani na hrob?“ Nepřišla od cizího člověka z internetu. Přišla od někoho ze širšího okolí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Na koncertech zase fanoušci nosili kondolence. Mysleli to dobře, ale každá taková chvíle otevírala ránu znovu. Janda nepřestal vystupovat, manželka Jiřina trvala na tom, aby nerušil koncerty, protože věděla, že práce ho drží. Jenže každý večer na pódiu znamenal konfrontaci s lidmi, kteří chtěli vyjádřit soustrast, a s těmi, kteří chtěli něco jiného.

Dvacet let veřejného vracení se k tématu

Jandovo vyprávění o synově smrti není záležitostí jednoho rozhovoru. Je to dvacetiletá linka, která se vine jeho veřejným životem:

• 2006 – první velký otevřený rozhovor pro Nedělní Aha!, kde popisuje poslední den synova života a mediální útoky kolem hrobu.
• 2009 – Česká televize natáčí díl pořadu 13. komnata věnovaný Jandovu příběhu.
• 2019 – rozhovory pro TN.cz a Český rozhlas, kde poprvé výslovně pojmenuje krutost kolegů z branže.
• 2023 – k sedmdesátinám vzpomíná na ztrátu syna v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
• 2025 – nová série rozhovorů pro Blesk, ProŽeny a Lifee, kde spolu s manželkou říkají, že se z toho dodnes nevzpamatovali.

Nejde tedy o jednorázové bulvární odhalení. Jde o téma, ke kterému se Janda vrací, protože ho neopouští. Mění se jen intenzita a míra, v jaké pojmenovává bolest.

Co rodinu udrželo pohromadě

Janda opakovaně jmenuje tři opěrné body. Dcera Jiřina, která podle jeho slov rodinu „držela pospolu“. Manželka Jiřina, s níž letos oslaví přes čtyřicet pět let manželství a o které říká, že si zaslouží Nobelovu cenu za výdrž. A pomoc zvenčí, psychiatr Jan Cimický a blízcí lékaři, kteří rodinu provázeli nejtěžším obdobím.

V rozhovoru pro ProŽeny z listopadu 2025 Janda shrnul svůj vztah ke ztrátě formulací, která není o vyrovnání, ale o přežití: „Jizva zůstane.“ Neříká, že zapomněl. Neříká, že odpustil. Říká, že se naučil žít s něčím, co žít nedovoluje.

Ticho, které nikdy nepřišlo

Na hřbitově prý dodnes zpytuje svědomí, jestli něco neudělal špatně. To je věta člověka, kterému okolí dvacet let vnucovalo pocit viny: články, vzkazy, pohledy. Nejkrutější na celém příběhu není jen to, že rodina ztratila jednadvacetiletého syna. Je to, že jí nikdo nedovolil truchlit v klidu.