Bartoška tvrdil, že ji vyhrál ve sportce. Andrea za tu výhru zaplatila kariérou, soukromím i roky samoty

Jiří Bartoška o své ženě říkal, že ji „vyhrál ve Sportce“. Andrea Bartošková ale nikdy nepřestala být archeoložkou, a cena, kterou platila, vypadala jinak, než se zdá.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když herec a dlouholetý prezident karlovarského festivalu v rozhovoru pro iDNES použil bonmot o výhře v loterii, nemyslel peníze. Myslel téměř padesát let s partnerkou, která mu držela zázemí, aniž by z toho udělala vlastní mediální příběh. Jenže titulková zkratka o „zaplacení kariérou“ se míjí s tím, co rešerše ukazuje. Andrea Bartošková měla vlastní odbornou dráhu, publikace i pracoviště. Nezaplatila profesí. Zaplatila viditelností, a tím, že ji veřejnost téměř půl století četla hlavně jako „paní Bartoškovou“.

Dvě dívky na brněnské ulici

Příběh začal na začátku sedmdesátých let v Brně. Jiří Bartoška šel po ulici s Bolkem Polívkou, před nimi kráčely dvě dívky. Oslovili je. Jedna byla Andrea, druhá budoucí Polívkova partnerka. Obě dvojice nakonec skončily u oltáře, Bartoškovi v roce 1976. Zlatou svatbu by slavili v roce 2026. Nestihli ji o jediný rok.

Bartoška sám vztah popisoval jako partnerský model, ne jako oběť jedné strany. V rozhovoru pro Reflex v roce 2015 řekl, že každý dělal vlastní profesi a navzájem se neomezovali. Zdůraznil, že Andrea byla pracovně úspěšná. A měl pravdu, jenže to málokdo slyšel.

Archeoložka ve stínu červeného koberce

Andrea Bartošková pracovala v Archeologickém ústavu Akademie věd ČR. Publikovala v odborném časopise Archeologické rozhledy, specializovala se na raný středověk a přemyslovské mocenské centrum Budeč. V roce 2014 vydala monografii Budeč: významné mocenské centrum prvních Přemyslovců.

V rozhovoru pro Echo24 v červnu 2022 mluvila sebejistě a bez hořkosti, o stratigrafii, keramice, hradištních nálezech. Ne o zákulisí showbyznysu. Sama trvala na oddělení profesního světa od manželova veřejného života. O archeologii prý mluvila s kolegy, ne doma s „panem Jiřím“.

Takže ne, o kariéru nepřišla. Přišla o něco jiného: o možnost být vnímána jako Andrea Bartošková, archeoložka. Místo toho byla „manželka toho z Varů“. Největší cenou za onu pomyslnou výhru ve Sportce nebyla ztráta zaměstnání, ale život v permanentním stínu cizí slávy, přijatý vědomě, tiše a bez toho, aby z něj udělala vlastní veřejnou roli.

Roky, kdy byl pořád někde jinde

„Roky samoty“ nejsou Andrein citát. Jsou naší dedukcí z prostého faktu: Bartoška hrál divadlo, točil filmy a od roku 1994 řídil karlovarský festival. Třicet jedna ročníků. Každý z nich znamenal měsíce příprav, týdny v Karlových Varech, stovky schůzek. K tomu přibyl v roce 2014 boj s rakovinou, nádor odhalil náhodný rentgen, následovala chemoterapie a ozařování. Bartoška během léčby dál docházel do festivalové kanceláře. Deset let balancoval mezi nemocí a prací.

Andrea v tom všem držela vlastní rytmus. Kopala na Budči, psala odborné texty, žila v jiném světě než červené koberce a filmové premiéry. Dva paralelní životy pod jednou střechou. Fungující, ale oddělené.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Festival bez prezidenta

Jiří Bartoška zemřel 8. května 2025. Oficiální oznámení KVIFF bylo stručné a důstojné, jako celý jeho festivalový styl. Devětapadesátý ročník, který začal 4. července, mu byl věnován celý: zahajovací film Musíme to zarámovat! byl dokumentární rozhovor s ním, mezi Thermalem a hotelem Pupp stála výstava třiceti panelů se šedesáti černobílými fotografiemi z festivalových let, promítala se Teorie tygra.

Funkce prezidenta festivalu zůstává neobsazená. „Prezidentem festivalu po Bartoškovi nikdo být nemůže,“ řekl výkonný ředitel Kryštof Mucha pro ČT24. Operativní vedení převzal Mucha spolu s Karlem Ochem a Petrem Lintimerem. Institucionální model, který Bartoška s Evou Zaoralovou budoval od roku 1994, stojí dál, jen bez tváře, která ho ztělesňovala.

Slzy, které řekly víc než rozhovor

Při závěrečném ceremoniálu KVIFF 2025 přišla Andrea Bartošková po boku syna Janka a Marka Ebena. Doprovodil ji prezident Petr Pavel. Když Eben pronesl vzpomínku na Bartošku, Andrea se rozplakala.

Nebyl to rozhovor, nebyl to komentář, nebyla to tisková konference. Bylo to gesto, přítomnost na místě, které jejímu muži patřilo tři desetiletí. Žádné veřejné prohlášení po jeho smrti se v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Andrea Bartošková komunikovala tak, jak žila celý společný život: tiše, ale jednoznačně.

Bartoška říkal, že ji vyhrál ve Sportce. Možná přesnější by bylo říct, že ona si vybrala hrát jeho hru, podle vlastních pravidel, na vlastním hřišti, s lopatkou v ruce místo mikrofonu.