Říkali jí kariéristka a tlačili ji do mateřství. Adela Vinczeová nakonec adoptovala dvě děti a synovi o tom vypráví před spaním

Slovenská moderátorka roky čelila tlaku, aby „dokázala“, že děti mít bude. Dnes svému synovi každý večer vypráví příběh o tom, jak se stal jejich.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Adela Vinczeová v rozhovoru pro Denník N popsala pocit, který zná víc žen, než by se zdálo: bezdětnost si spojovala se ztrátou vlastní hodnoty. Nechtěla být ta, o které se řekne „kariéristka“, slovo, které nikdo nepoužije o muži bez dětí. Tlak nepřicházel od jednoho člověka. Byl všude. V otázkách příbuzných, v pohledech kolegů, ve vlastní hlavě. A paradoxně právě chvíle, kdy ho přestala poslouchat, otevřela cestu k mateřství, jaké si předtím neuměla představit.

Proč nechtěli umělé oplodnění

Když se ukázalo, že přirozená cesta k dítěti je pro Adélu a jejího manžela Viktora Vinczeho velmi nepravděpodobná, lékaři jim dali na IVF slušnou šanci. Odmítli. Ne z principu, ne z ideologie. Oba se shodli, že hormonální a psychická zátěž umělého oplodnění není cesta, kterou chtějí jít. Adela to později shrnula jednou větou: necítila tak silnou biologickou touhu po „blíže neurčeném dítěti“, aby kvůli ní procházela něčím, co jí nedávalo smysl.

Zároveň oba vnímali druhou stranu rovnice: existují děti, které rodinu nemají. Rozhodnutí pro adopci nepřišlo jako náhražka, ale jako volba. Adela opakovaně zdůrazňuje, že to neprožívali v logice „o něco jsme přišli“. Spíš naopak: klíčové bylo přijmout možnost života bez dětí. Teprve když si to přiznali, otevřela se jim cesta k dětem.

Příběh o Maxíkovi před spaním

Po podání žádosti a absolvování přípravného procesu přišel telefonát s nabídkou. První setkání s malým Maxem, za přítomnosti odborníků a takzvané „profi mamy“, Adela popisuje jako moment absolutní jistoty. V autě po návštěvě věděla.

Dnes má Max tři roky a svůj příběh zná. Ne z jednoho velkého odhalení, ale z večerního rituálu. Rodiče mu vyprávějí „příběh o Maxíkovi“, kdy ho poprvé navštívili, jak si ho vzali domů, jak si ho od prvního momentu zamilovali. Přidávají vtipné epizody z miminkovského období. Vysvětlují mu jednoduchými větami, že některé děti přijdou z bříška své mámy a některé z bříška jiné ženy a pak jdou ke své mámě.

Odborné materiály pro náhradní rodiny, například příručka organizace Návrat, doporučují přesně tento přístup: mluvit pravdivě, pozitivně a přiměřeně věku co nejdřív. Pokud se adopce odkládá na „velký rozhovor“ v pubertě, hrozí pocit zrady. Vinczeovi z toho instinktivně udělali součást rodinné identity dřív, než se z ní mohlo stát tajemství.

Druhé dítě a 2,5 roku čekání

Po první adopci zůstali v seznamu žadatelů. Viktor to v září 2025 veřejně potvrdil: čekali, ale nic nebylo jisté. Druhý telefonát přišel po zhruba dvou a půl letech. Tentokrát holčička, Lujza. Formality pak běžely ještě další měsíce.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mozgová Atletika Podcast | Edukačné videá (@mozgova.atletika)

Příchod sestry konzultovali s psycholožkou i s Maxem. Podle Adely byl to právě on, kdo debaty o sestřičce inicioval. Po prvních týdnech bylo jasné, že ji nechce „vrátit“. Viktor říká, že ho přítomnost mladší sestry kultivuje, je jemnější, opatrnější.

Redakci VIPŽivot neuniklo, že na Slovensku musí předosvojitelská péče trvat minimálně devět měsíců, v Česku stačí šest. Příprava slovenských žadatelů zahrnuje nejméně 26 hodin odborného programu. Čekací doba se ale odvíjí především od nastavení kritérií: kdo je ochotný přijmout starší dítě nebo dítě se zdravotním znevýhodněním, čeká zpravidla kratší dobu. Viktor to potvrdil z vlastní zkušenosti: širší kritéria znamenala rychlejší párování.

Otevřenost s hranicí

Nejpozoruhodnější na přístupu Vinczeových je rovnováha, kterou drží. O adopci mluví veřejně, otevřeně, bez sentimentu. Popisují proces, motivaci, pochybnosti. Zároveň děti neukazují na sociálních sítích a nenechávají téma sklouznout k exhibici. Otevřenost míří k osvětě, ne k odhalování soukromých detailů.

Adela říká, že děti nejsou na to, aby „lepily díry v životě“ dospělých. Je to věta, která by měla viset v čekárně každého úřadu, kde se podávají žádosti o adopci. Slovenská ombudsmanka ostatně přímo mluví o potřebě změnit vnímání celého procesu: nejde o hledání dítěte pro žadatele, ale rodiny pro dítě.

Společenský tlak na bezdětné ženy přitom nikam nezmizel. Slovenské texty z roku 2025 stále dokládají, že ženy bez dětí bývají označovány za sobecké. Příběh Vinczeových ukazuje, že nejsilnější odpovědí na takový tlak není vzdor, ale tiché rozhodnutí, které dává smysl oběma stranám, rodičům i dítěti.

Každý večer v bratislavském bytě zní příběh o klukovi, který přišel z bříška jiné paní a od prvního dne patřil sem. Max ho zná nazpaměť. A jednou ho bude vyprávět sám.