Mladší generace už mě nepoznává a mně to vyhovuje. Syn Ivety Bartošové popsal, jak se zbavil stínu slavných rodičů

Artur Štaidl oslavil třicítku, podniká s nemovitostmi, hraje v kapele a v televizním rozhovoru poprvé otevřeně promluvil o terapii.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Do křesla Show Jana Krause usedl syn dvou ikon české pop music, Ivety Bartošové a Ladislava Štaidla. VIP život zaznamenal, že Artur Štaidl ale primárně nemluvil o rodičích. Mluvil o rekonstrukcích bytů, o kapele Bananazz, o partnerce, se kterou bydlí, a o tom, že ho na ulici poznává čím dál méně lidí. Mladší generace prý neví, kdo je. A on přesně tohle chtěl. Cesta od ostře sledovaného dítěte k třicetiletému muži, jehož jméno v pracovních jednáních nikomu nic neříká, netrvala jeden rozhovor. Trvala celé dospívání, několik zaměstnání mimo showbyznys a hodiny strávené u terapeuta.

Dětství před blesky fotoaparátů

Artur Štaidl vyrůstal v realitě, kterou si většina dětí nedokáže představit. Novináři mapovali jeho cesty do školy, předávky mezi rodiči i dovolené. Někdo stál před domem prakticky nonstop. Ve škole to pro něj znamenalo šikanu, spolužáci reagovali na to, co četli v bulváru, ne na kluka, kterého znali z lavice. Sám v rozhovoru pro iDNES řekl, že dětství kvůli nevyžádané pozornosti nevnímal pozitivně. Skutečný rozsah matčiny slávy začal podle vlastních slov chápat až kolem dvacítky. Do té doby pro něj Iveta Bartošová nebyla národní ikona. Byla máma.

Zbavit se stínu slavných rodičů neznamená popřít, že existovali. Artur to udělal jinak: odešel z dosahu showbyznysu. Roky pracoval v gastronomii, pak se přesunul k podnikání s rekonstrukcemi nemovitostí. Otec Ladislav Štaidl ho ostatně od profesionální hudební dráhy odrazoval, chtěl, aby měl „normální“ obor a hudbu si nechal jako zadní vrátka. Když se k muzice nakonec vrátil, zvolil kapelu Bananazz a zpěv v angličtině. Důvod byl pragmatický: anglické texty automaticky neevokují českou popovou dynastii. Nejde o distancování se od rodičů, spíš o vědomou volbu vlastního prostoru.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Terapie bez rad a bez souzení

V rozhovoru Štaidl poprvé veřejně pojmenoval konkrétní nástroj, který mu pomohl: rogersovskou terapii. Jde o humanistický, nedirektivní přístup, kde terapeut nevydává hotové rady ani neanalyzuje nevědomé motivy z minulosti. Místo toho vytváří empatické prostředí, ve kterém si klient k řešení dochází sám. Oproti kognitivně-behaviorální terapii, která pracuje strukturovaně se změnou nefunkčních vzorců myšlení, je rogersovský přístup volnější; staví na důvěře, že člověk má v sobě kapacitu se uzdravit, pokud cítí přijetí.

Pro někoho, kdo celé dětství zažíval veřejné hodnocení a posuzování, dává tahle volba smysl. Štaidl nespecifikoval jeden spouštěč, který ho na terapii přivedl. Kumulace zážitků (mediální tlak, šikana, rodinné tragédie) vytvořila potřebu odborné pomoci. Vedle terapie ho podle vlastních slov stabilizuje i studium psychologie a strategie, kterou popsal jednoduše: čeká, co přijde, a řeší to na místě. U člověka, který vyrostl v nepředvídatelném prostředí, to působí spíš jako naučený obranný mechanismus než vrozená povaha.