Na pódiu rozdává radost stovkám lidí, ale doma je sama. Dáša Zázvůrková promluvila o samotě a touze po objetí

Zpěvačka a herečka Dáša Zázvůrková v listopadu přiznala, že partnera nemá, ale že to nevzdává.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Dáša Zázvůrková před pár dny stála na pódiu Smetanovy síně Obecního domu před 1 200 lidmi a zpívala šansony legendární Hany Hegerové. VIPŽivot zaznamenal, že sál byl vyprodaný, publikum vstávalo z křesel, ovace nebraly konce. A pak přišel rozhovor pro Aplausin, ve kterém zpěvačka řekla něco, co se k tomu triumfálnímu večeru zdánlivě nehodí: že jí chybí objetí. Ne fanouškovské, ne přátelské. Mužské. Partnerské. Takové, po kterém se člověk nemusí oblékat a jít domů, protože už doma je.

Vyprodaný sál a prázdný byt

Koncert „Dáša Zázvůrková zpívá Hanu Hegerovou“ se konal 26. října 2026 v Obecním domě. V sále nebylo jediné volné místo, přičemž ještě na jaře zpěvačka v rozhovorech opatrně říkala, že se lístky „moc hezky prodávají“. Teď ale už o tom večeru mluví jako o splněném snu. Součástí koncertu byl i charitativní rozměr, návštěvníci mohli během večera podpořit Charitu Česká republika. Nebyla to tedy jen kariérní show, ale i gesto, které odpovídá tomu, jak Zázvůrková o své práci mluví: šanson musí být pravdivý, a pravdivost se neodehrává jen na pódiu.

Smetanova síň je pro Zázvůrkovou místo, které nese i osobní stopu. V dřívějších rozhovorech pro Český rozhlas i iDNES opakovaně mluvila o dirigentovi Liboru Peškovi jako o své největší lásce, o „svém muži“. Album z roku 2024 mu věnovala. A právě Obecní dům byl prostorem, kde Pešek desítky let dirigoval. V rozhovoru pro Aplausin teď Zázvůrková mluví obecněji: po své životní lásce pro ni není jednoduché znovu otevřít srdce. Ale kdo sleduje její veřejná vyjádření posledních let, ví, kam ta věta míří. Vyprodaný sál Smetanovy síně tak nebyl jen profesním vrcholem. Byl i návratem na místo, kde se kdysi potkávala s člověkem, po kterém jí dnes chybí to objetí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Svobodná holka, která ještě hledá

Zázvůrková svou samotu nepodává jako tragédii. Nestaví se do role oběti, neobviňuje okolnosti. Říká prostě: partnera nemám, ani lásku. A vzápětí dodává, že to nevzdává, že třeba jednou přijde „další rytíř“. Žádný seznam požadavků, žádné hořké bilancování. Jen otevřenost, která u člověka s její kariérou překvapí svou civilností. Kariéra přitom není malá. Začínala ve sboru Hudebního divadla Karlín, patnáct let strávila v Semaforu, hostovala v Národním divadle, na Fidlovačce, v Ungeltu i Klicperově divadle. V posledních letech k tomu přidala projekt Opravna duší s herečkou Martinou Preissovou, literárně-hudební pořad, kde obě sdílejí i méně radostné životní zkušenosti.

V rozhovoru pro Český rozhlas Liberec, který vyšel jen tři dny před zpovědí pro Aplausin, Zázvůrková řekla větu, která její otevřenost vysvětluje líp než cokoli jiného: „V šansonu musím být pravdivá. Ráda otevírám srdce a zpívám lidem do očí.“ Není to póza. Je to pracovní metoda. A možná právě proto dokáže před plným sálem rozdávat radost, i když doma na ni nikdo nečeká, protože pódium je jediné místo, kde může být zranitelná a zároveň silná.