Zedníka platil pivem a krtky vyháněl karbidem. Jiří Sovák si v Posázaví postavil chalupu, která mu nakonec vzala všechno

Herec Jiří Sovák koupil v roce 1963 parcelu ve Stříbrné Skalici za 1 640 korun, zhruba jednu tehdejší měsíční mzdu. O sedmatřicet let později na terase téhož domu uklouzl ve sprše a už se nezvedl.

Zdroj fotografie: Česká televize

Hvězda snímku Marečku, podejte mi pero! byla také svérázným chalupářem. VIPŽivot zaznamenal, že příběh chaty Jiřího Sováka v Posázaví se totiž většinou vypráví jako sled chalupářských anekdot. Křivé zdi, zápach karbidu, železná vrata přezdívaná Sing Sing. Jenže za každou z těch historek stojí muž, který si z víkendové rekreace postupně vybudoval skutečný domov, místo, kde nakonec žil, zemřel a kde dodnes leží jeho ostatky. Kontrast mezi veselými vzpomínkami a tichým koncem dává celému vyprávění váhu, kterou samotné anekdoty nemají.

Parcela za jednu výplatu a chata ze Sovětského svazu

Anna Sováková v rozhovoru pro Zápraží z roku 2009 vzpomínala, že parcelu v části Hradec u Stříbrné Skalice pořídili za 1 640 korun. Pro srovnání: průměrná měsíční mzda v Československu činila v roce 1970 podle dat ČSÚ 1 915 korun. Pozemek tedy vyšel na méně než jeden plat. Na parcelu přijela na valníku sovětská montovaná chata za 13 000 korun. Na její stavbu Sovák najal řemeslníka, a podle tradované vzpomínky ho při montáži tak štědře zásoboval pivem, že výsledkem byly křivé zdi a nerovné podlahy. Chata pak procházela desetiletími přístaveb a úprav, které z ní postupně udělaly plnohodnotný dům.

Sovák nebyl systematický kutil. Byl spíš sveřepý improvizátor. Když ho trápili krtci, nalil do jejich děr karbid a zalil ho vodou. Chemická reakce vyhnala ze země takový zápach, že se manželé museli na celý týden z chaty odstěhovat. Krtky to podle všeho nezlikvidovalo. Jiná historka patří do normalizační éry. Po srpnu 1968 začali na Sovákovu zahradu proudit zvědavci; jednou mu na vrátkách visely desítky lidí v plynových maskách ze cvičení civilní obrany, kteří si přišli prohlédnout slavného herce. Sovák reagoval po svém: nechal postavit masivní železná vrata, kterým sousedé začali říkat Sing Sing. Za nimi si pak v klidu pálil listí, sekal trávu a občas si přiškvařil obličej, protože oheň na zahradě řešil se stejnou razancí jako krtky.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Seriálový Huml a skutečný chalupář

V roce 1975 měl premiéru seriál Chalupáři, kde Sovák ztvárnil Evžena Humla, městského penzistu, který si kupuje chalupu ve fiktivní Třešňové. Humor stál na střetu měšťáka s venkovem. Skutečný Sovák ale žádný měšťák na venkově nebyl. Stříbrnoskalickou chatu měl v té době už přes deset let, znal místní, věděl, jak funguje septik i studna. Role Humla mu paradoxně přiřkla image, kterou ve skutečnosti dávno přerostl. Po těžké autonehodě v osmdesátých letech se Sovák s Annou na chalupu přestěhovali z Prahy prakticky natrvalo.

Na terase chaty měl Sovák venkovní sprchu. V roce 2000 v ní uklouzl a zlomil si krček stehenní kosti. Následovala operace, po ní rychlé pooperační zhoršení a celkové selhání organismu. Anna později řekla, že průběh byl rychlý, a že Sovákovo přání, aby případné umírání netrvalo dlouho, se naplnilo. Zemřel 7. září 2000 ve věku devětasedmdesáti let. Místo, které mu dalo nejlepší historky jeho mimoprofesního života, mu vzalo i ten život samotný.

Urna na zahradě a tajemství, které Anna střežila

Anna Sováková dlouho tajila, kde jsou manželovy ostatky. V rozhovoru pro Aha! v roce 2010 řekla jen: „Sovák je tam, kde chtěl být. Doma.“ Teprve o čtyři roky později média popsala, že urna byla nejprve uložena v bytě, dokonce v bustě, a až později vznikl malý hrobeček na zahradě stříbrnoskalické chaty. Anna na chalupě žila až do své smrti v roce 2020. Dům pak přešel na její blízkou kamarádku Gabrielu Beňačkovou, která podle sousedských svědectví pečuje o chalupu i o hrob. Stříbrnoskalická chata stojí dál, soukromá a tichá. Křivé zdi dávno opravené, zápach karbidu dávno vyčpělý. Zůstal jen malý hrobeček na zahradě a věta, kterou Anna řekla za něj: „Je doma.“