Troška na něj vzpomíná s láskou, diváci ho milovali jako padoucha. Knížepán z Princezny ze mlejna skrýval bolestný příběh

Oto Ševčík, herec s noblesním vystupováním a germánským profilem, prožil osud, na kterém se dvacáté století podepsalo hned několikrát.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Když se řekne knížepán z Princezny ze mlejna, většina diváků si vybaví marnivého, trochu směšného padoucha, který v pohádkovém světě narušuje šťastný řád spíš komicky než děsivě. VIPŽivot zaznamenal, že málokdo ale tuší, co měl herec Oto Ševčík za sebou. Narodil se v roce 1931 do sudetoněmecké rodiny a nesl po celý život stigmata, která si nevybral: německý původ, poválečnou konfiskaci majetku, krátké členství v Hitlerjugend, nečlenství v komunistické straně a homosexualitu, o níž na veřejnosti mlčel. Paradox jeho kariéry spočíval v tom, že právě rysy, které mu v osobním životě přitěžovaly, z něj na plátně dělaly ideálního záporáka.

Dětství v němčině, dospělost v češtině

Doma se mluvilo německy. Otec vlastnil továrnu, rodina žila v domě s klavírem a nábytkem, který odpovídal středostavovskému životu předválečných Sudet. Po roce 1945 se chystal odsun. Nekonal se, otci bylo šedesát osm let, matka byla ochrnutá. Výjimka z odsunu ale neznamenala výjimku z konfiskace. Továrna, dům, nábytek, piano, všechno pryč. Právě ztráta klavíru měla nečekaný dopad na Ševčíkovu budoucnost. Na brněnské JAMU se původně chtěl věnovat opeře, ale bez možnosti cvičit zamířil k činoherní režii. Rozhodnutí ho nakonec přivedlo k třicetileté kariéře v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde šestnáct sezon vedl činohru jako umělecký šéf.

Germánský profil, perfektní němčina a vysoká postava z něj v českém filmu udělaly specialistu na nacisty a aristokratické padouchy. Sám to komentoval s nadsázkou: „Mám razítko na gestapáky,“ cituje ho Reflex. Věděl, že díky svému vzhledu má na tyto figury skoro monopol. Typecasting mu zajišťoval práci, ale zároveň ho uzamykal do škatulky, ze které se těžko uniká. Přitom jeho filmografie sahá mnohem dál. Objevil se v Markétě Lazarové, ve Vlaku dětství a naděje, v Akumulátoru 1 i v Prameni života. Se Zdeňkem Troškou spolupracoval už před Princeznou ze mlejna, v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci hrál Řimbucha. Knížepán pak přišel jako role, která ho definitivně zapsala do paměti několika generací.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Tři vrstvy ticha

V totalitním Československu se u Ševčíka kumulovaly tři rizikové vrstvy: Němec, nečlen KSČ, homosexuál. Každá z nich sama o sobě stačila ke komplikacím. Dohromady vytvářely situaci, v níž bylo mlčení o soukromí racionální strategií přežití. Svou orientaci netajil, ale ani ji veřejně neakcentoval. Kolegové o jeho mládí i německém zázemí věděli a mluvili o tom s nadsázkou. Široké publikum ale vidělo jen obličej z obrazovky. Srovnání s Eduardem Cupákem ukazuje, jak různě mohl stejný tlak dopadat: Cupák byl v roce 1951 těsně před závěrečnými zkouškami na JAMU veřejně odsouzen kvůli homosexuální orientaci a musel školu opustit. U Ševčíka šlo spíš o kombinaci tichého tlaku a sebeobrany.

Zdeněk Troška na Ševčíka vzpomíná jako na „noblesního člověka, s věčně dobrou náladou, pohodáře“ a „velmi sečtělého“ kolegu. Na place se prý vítali zpěvem operních a operetních árií, pozůstatek Ševčíkovy celoživotní lásky k opeře, která mu zůstala, i když se jí profesně nevěnoval. Podle CNN Prima NEWS ho Troška popisuje s upřímnou náklonností, která přesahuje běžnou profesní zdvořilost. A právě v tom spočívá kontrast, který dělá Ševčíkův příběh tak výmluvným. Člověk, kterého kolegové znali jako sečtělého, dobrosrdečného a noblesního, se na plátně vtěloval do zlomyslných figur a nacistických důstojníků. Oto Ševčík zemřel v roce 2003 na rakovinu. Letos 23. října by se dožil pětadevadesáti let.