Neměl peníze a neuměl česky. Otík z Vesničky mé střediskové dnes žije u Balatonu, pálí kořalku a schovává se před lidmi

Maďarský herec János Bán, filmový Otík, žije v posledních letech převážně v obci Alsóörs na severním břehu Balatonu. Letos se vrátil do Prahy, a ukázalo se, že česká paměť ho pořád nechce pustit.

Zdroj fotografie: Se svolením FTV Prima

Když ho Jiří Menzel v osmdesátých letech obsadil do role Otíka ve filmu Vesničko má středisková, János Bán procházel existenčně nejistým obdobím. Neměl peníze, nemluvil česky a scénář dostal v maďarském překladu pod názvem Az én kis falum. VIPživot zaznamenal, že české repliky se učil z magnetofonové nahrávky větu po větě, po sluchu, bez porozumění. Sám si navíc nechal vyrobit zubní protézu, která dodala postavě charakteristický výraz. Výsledek zná každý český divák. Film získal oscarovou nominaci, Bán letěl do Los Angeles s tisícem dolarů, které mu na poslední chvíli zařídil známý. A role, kterou odehrál v cizím jazyce, ho v Česku definuje dodnes.

Zahrada místo jeviště

Alsóörs je vinařská obec s pár tisíci obyvateli, kde se severní břeh Balatonu zvedá do kopců. Bán tam pěstuje ovoce a zeleninu, z úrody dělá vlastní víno a pálenku. „Farma je přehnané slovo,“ řekl v rozhovoru pro Lifee. Jde o zahradu, domácí zpracování ovoce a režim člověka, který si po čtyřiceti letech intenzivního divadelního provozu vědomě zvolil pomalejší tempo. A z Budapešti se natrvalo přesunul na venkov, pracuje rukama a přijímá minimum návštěv. „V Maďarsku se musím schovávat,“ řekl Bán s tím, že si k sobě pouští jen lidi, které dlouho zná nebo s nimiž profesně pracuje. Širší společenský kontakt ho vyčerpává.

V Česku je jeho identita jednoznačná: Otík. V Maďarsku je situace jiná. Tamní publikum ho zná primárně jako dlouholetého člena prestižního Divadla Józsefa Katony v Budapešti. Sám upozorňuje, že v Maďarsku není nejpopulárnějším Menzelovým filmem Vesnička, ale spíš Postřižiny. Přesto i doma ho občas zastaví někdo, kdo ho pozná z české komedie. A právě ten neočekávaný druh pozornosti ho tlačí do ústraní. Roli přitom nelituje. Naopak. Menzela označuje za jednu z největších životních výher, za mentora, učitele i přítele. Když režisér v září 2020 zemřel, Bán řekl, že ten den si nedal víno, že to chtělo něco silnějšího.

Zdroj fotografie: Česká televize

Otíkova lávka a česká paměť

Letos v dubnu se Bán objevil v Praze. Dopoledne stál u pěší lávky nad Opatovskou ulicí u metra Háje, na místě spojeném s ikonickou filmovou scénou. Nebyl tam jako turista. Odhaloval pamětní plaketu „Otíkova lávka“, která vznikla z veřejné výtvarné soutěže. Vítěze vybrali obyvatelé Jižního Města v hlasování. Načasování nebylo náhodné, městská část slavila padesát let od svého založení a lávka prošla nedávnou rekonstrukcí. Večer byl Bán hostem pátého benefičního večera Nadačního fondu Jiřího Menzela s názvem „Z nádraží do Vesničky“ ve Fantově sále. Fond pomáhá umělcům odkázaným na celodenní péči a podporuje studenty filmových škol i začínající filmaře.

Bán opakovaně zdůrazňuje jeden detail: slavná Otíkova zubní protéza nebyla barrandovská rekvizita. Byl to jeho vlastní nápad i majetek. Doma ji dodnes schovává v šuplíku. Roli, která ho v Česku definuje, si přivlastnil, doslova, fyzicky, jedním předmětem v zásuvce. A zároveň se od ní celý život snaží mít odstup. Čtyřicet let hrál v jednom z nejlepších maďarských divadel, dnes obdělává zahradu na severním břehu Balatonu a do Prahy přijede, jen když ho česká kolektivní paměť znovu přivolá.