Manželka mu dala ultimátum: Oprav to, nebo prodáváme. Ivo Šmoldas proměnil zanedbanou chalupu u Temelína k nepoznání

Moderátor a glosátor Ivo Šmoldas rekonstruoval jihočeskou chalupu přes dvacet let. Začalo to manželčiným ultimátem, skončilo domem, který by původní majitel nepoznal.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Šmoldas si chalupu nedaleko Týna nad Vltavou pořídil za peníze ze stavebního spoření někdy kolem přelomu tisíciletí. Žádný zámek, žádná venkovská vila z katalogu, prostě starý dům se dvorkem za zdí, který vypadal, že stačí obílit a nastěhovat se. Jenže pod omítkou čekalo něco jiného. Elektroinstalace pamatující podle Šmoldasových slov „dobu Křižíkovu“, odhalené kabely, chybějící omítka v předsíni, stropy budící obavy a uprostřed dnešního obytného křídla pozůstatky bývalých chlévů. Původní plán „hlavně nebudeme zkoumat, co je pod omítkou“ se rozpadl dřív, než pořádně začal.

Ultimátum, které rozhodlo

Klíčový moment přišel, když kosmetické opravy přestaly stačit. Manželka to podle staršího materiálu Práva řekla na rovinu: „Takto to dál nejde. To buď doděláme, nebo prodáme.“ Šmoldas namítl, že na další opravy nemají. Manželka to odmítla jako neplatný argument. Žádný doložený krok k prodeji, žádná inzerce, žádný realitní makléř, ale tón ultimáta byl zjevně dost přesvědčivý na to, aby se rekonstrukce rozjela naplno.

A rozjela se na léta. Redakce VIPŽivot připomíná, že v lednu 2014 Šmoldas v rozhovoru pro Právo zmínil, že chalupu s rodinou renovuje už třináct let. To posouvá začátek prací minimálně do počátku nultých let. Profil na e15 z roku 2011 zachycuje dům uprostřed oprav, návštěva redakce Lifee v září 2023 už ukazuje zabydlené, hotové místo. Dvě dekády postupného zvelebování.

Z chlévů obývák, z půdy ložnice

Hlavní stavební práce Šmoldas sám nedělal a otevřeně to přiznává, nelze prý tvrdit, že by většinu zvládl on. Řemeslníci a tesaři řešili stropy, rozvody, střechu. Výsledek je ale zásadní:

• Přízemí jednoho křídla: koupelna, kuchyň, jídelna a posezení u krbu s televizí. Větší okna a francouzské dveře otevírají průhled do zadní zahrady.
• Podkroví: nové dřevěné schody vedou do ložnice, která dřív neexistovala.
• Druhé křídlo: pracovna se starším nábytkem, knihovnami, gaučem a místem pro hosty.

Zvláštní kapitolou jsou netradičně velká panelová okna, která v domě zanechal předchozí majitel. Šmoldas o nich mluvil v pořadu 7 pádů Honzy Dědka, jsou to relikty, které by leckterý architekt odstranil, ale tady prostě zůstaly a dům s nimi žije.

Samouk s paličkou a bruskou

Kde Šmoldas skutečně nechal vlastní otisk, je nábytek. Staré stolky, křesílka, lavice, knihovny, mosazné lustry, většinou zděděné nebo koupené v bazarech. Postup vždycky stejný: rozložit, opracovat, znovu složit, slepit, natřít. Z nářadí bruska, palice, vrtačka. Žádné kurzy, žádný YouTube, samouk, který se občas poradil se sousedem truhlářem.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený 7 pádů Honzy Dědka (@honzadedek7padu)

Sám si vyrobil i pojízdný přídavný stolek ke psacímu stolu, kam odkládá slovníky. Přiznal, že výsledek je „na koleně“, ale funguje. Právě tahle nedokonalost dělá z chalupy věrohodné místo, ne designérskou kulisu. Žádný interiérový architekt, žádný sponzorovaný nábytek, jen člověk, který si v sobotu odpoledne rozloží starý stolek a zkusí, jestli z něj ještě něco bude.

S renovacemi ale postupně polevil. Ne kvůli jedné události, ale proto, že ho (jeho slovy) „ta vášeň přešla“. Má plnou stodolu čekajících věcí a chalupa „není nafukovací“.

Temelín na obzoru a klid v hlavě

Šmoldas je paradoxní chalupář. Původně panelákový městský intelektuál, který se nepovažuje za manuálně zručného, ale na jihu Čech tráví čím dál víc času. Na otázku, co tam dělá nejradši, odpovídá bez ironie: nicnedělání. Právě to mu tam vyhovuje.

A pak je tu Temelín. Chladicí věže má na dohled a v medailonku pro Českou televizi řekl, že mu „vrostly do duchovní krajiny“, a když je nevidí, bývá nervózní. V rozhlase dodal s typickým humorem, že kdyby to „náhodou bouchlo“, měli by to aspoň rychle za sebou.

Z domu, který měl být jen přemalovaný, vznikalo po malých krocích rodinné zázemí, ne přes noc, ne za velké peníze, ale přes dvě dekády trpělivosti, manželčiny nekompromisnosti a bazarových křesílek. Ultimátum zafungovalo.