Pavlína Pořízková odmítla být jen hezká tvář. V jednadvaceti řekla Lettermanovi větu, která se dodnes cituje

16. října 1986 se jednadvacetiletá česká modelka posadila do křesla u Davida Lettermana a jednou větou přepsala pravidla hry, která v late-night televizi platila pro krásné ženy.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Slavný moderátor David Letterman se před čtyřiceti lety díval na modelku Pavlínu Pořízkovou jako na další atraktivní tvář v křesle pro hosty jeho populární show. VIP život si všimnul, že se tehdy zeptal se, jestli jsou modelky povrchní, ješitné, sebestředné a mělké. A československá kráska klidně přikývla: „Samozřejmě!“ Jenže vzápětí dodala, že se za modelku nepovažuje. Letterman zvedl obočí. „Tak co tedy jsi?“ Odpověď přišla bez zaváhání a bez úsměvu na objednávku: „Jsem člověk, Dave.“ Slova, která v roce 1986 zazněla, fungují dodnes.

Scéna, kterou osmdesátá léta nečekala

Late-night televizní show byly v polovině osmdesátých let jednoznačně mužský klub. Ženy v nich seděly převážně jako hosté, dekorativní, příjemné, ochotné zasmát se moderátorovým vtipům. Letterman měl navíc pověst ostrého, místy povýšeného tazatele, který si hosty rád podával. Mladá modelka z Československa do tohoto schématu měla zapadnout jako další dívka propagující svůj projekt, v tomto případě film Anna.

Nezapadla. Už na začátku rozhovoru měl Letterman problém s výslovností jejího příjmení a Pořízková ho několikrát klidně opravila. Žádné koketní mávnutí rukou, žádné „říkejte mi prostě Paulina“. Pak přišla ta výměna o povrchnosti modelek a její odpověď, která moderátora zjevně zaskočila. A nebyla poslední. Když se Letterman pokusil ironizovat její zařazení na seznam „100 nejchytřejších lidí v Americe“, otočila otázku proti němu. Celý výstup měl dynamiku, na kterou tehdejší late-night nebyl zvyklý: host nejenže odmítl přidělenou roli, ale převzal kontrolu nad rámcem rozhovoru.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Esprit (@espritdnes)

Proč tři slova přežila čtyři dekády

Síla té repliky nespočívá ve vtipnosti. Spočívá v tom, co oddělila. Pořízková v jednadvaceti letech veřejně řekla něco, co módní průmysl osmdesátých let systematicky popíral: že vzhled je práce, ne identita. V kontextu doby to byl výjimečný postoj. Modeling osmdesátých let fungoval na principu poslušnosti. Mladé dívky se učily vyhovět, neurazit, odlehčit situaci, i když šlo o obtěžování, které se vydávalo za komplimenty. Pořízková sama později popsala prostředí, kde se od dívek čekalo, že budou vstřícné i mužským egům. Její klidný odpor v přímém přenosu byl v tomto systému anomálií.

Kdyby šlo o jednorázový bonmot, scéna by dávno vybledla. Jenže Pořízková tu linii držela celý život. V rozhovoru pro Vogue CS v roce 2021 to formulovala přesně: „Když jsem byla nejvíc vidět, byla jsem nejméně slyšet.“ A jakmile dostala příležitost mluvit, potřebovala lidem ukázat, kdo doopravdy je, ne princezna z obálky, ale člověk. Zlom přišel po smrti jejího manžela Rica Ocaseka v roce 2019. Pořízková se ocitla sama, zraněná, uprostřed pandemie. Sáhla po sociálních sítích ne jako po marketingovém nástroji, ale jako po formě lidského spojení. Začala psát o ztrátě, osamělosti, stárnutí, bez filtrů, bez retušování. Z instagramových příspěvků vyrostla kniha No Filter.

Vrásky jako mapa, ne jako problém

Dnes je Pořízková uváděna jako modelka, spisovatelka, herečka a jedna z nejviditelnějších tváří debaty o přirozeném stárnutí. Odmítá propagovat protistárnoucí produkty. Vrásky popisuje jako mapu života. Nechce vypadat na dvaadvacet, protože, jak sama říká, dvaadvacet jí už bylo. V textu pro britský Vogue loni napsala, že nechce, aby její cenu určovali druzí. V rozhovoru pro PBS upřesnila, že jako objekt se cítí hlavně tehdy, když nemá kontrolu nad způsobem, jakým je zobrazena. Změnilo se něco od osmdesátých let? Částečně ano, sociální sítě a větší veřejná kontrola ztížily beztrestnost starých praktik. Ale tlak na vzhled a redukce žen na obraz přetrvávají. Pořízková to ví. Proto nemluví jen o sobě, ale o systému.