Za komunismu brali cizí hity a psali české texty. Zich, Gott i Vondráčková na tom vydělali, autoři o tom často nevěděli
Každá coververze vydaná na gramodesce v ČSSR měla podle bývalého šéfdramaturga Supraphonu souhlas vlastníků práv. Jenže „souhlas“ tehdy znamenal něco jiného než dnes.
Obsah článku
Druhý den po finále Eurovize zvonily svého času v budově Supraphonu telefony. Zpěváci se předháněli, kdo si zajistí licenci na vítěznou píseň, vzpomíná pamětník Tomáš Kraus z tehdejšího prostředí vydavatelství. Kdo byl rychlejší, měl hit. Kdo přišel pozdě, měl smůlu. Tenhle závod o zahraniční melodie nebyl výjimkou, byl to motor celé československé pop-kultury od šedesátých do osmdesátých let. Karel Gott, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Pavel Bobek, Karel Zich, všichni stavěli kariéry na českých verzích západních hitů. Michael Prostějovský, někdejší šéfdramaturg Supraphonu, to shrnuje bez obalu: bez coververzí by jejich repertoár mohl být „jen poloviční“.
Supraphon jako monopolní stroj na hity
Představa, že čeští zpěváci tajně kradli zahraniční melodie, je pohodlná, ale nepřesná. Ve skutečnosti šlo o centralizovaný systém, v jehož středu stál Supraphon, podnik, který byl současně vydavatelem, výrobcem desek, dovozcem, vývozcem i správcem autorských práv. Jak dokládá studie Petra Ference z Národního muzea, licencování zahraničních nahrávek bylo preferováno před přímým dovozem hotových desek. Supraphon vyjednával s partnerskými nakladatelstvími na Západě, platil licenční poplatky v tvrdé měně a teprve pak předal melodii textaři a interpretovi.
Lubomír Dorůžka, který v Supraphonu pracoval na zahraničních vztazích, v rozhovoru upřesňuje klíčový detail: autorská práva vyvážel a prodával Supraphon, zatímco Artia jako druhý státní podnik obchodovala s hotovým zbožím, s notami, deskami a fyzickými nosiči. Dvě instituce, dvě role, jeden stát jako vlastník obou. Systém nebyl československou výjimkou. Polsko i Maďarsko fungovaly podobně, jen s různou mírou otevřenosti vůči západnímu repertoáru. ČSSR patřila k zemím, které západní hudbu přepouštěly kontrolovaněji, přes silný státní filtr, kde vedle ideologické přijatelnosti rozhodoval i devizový rozpočet.
Co přesně interpreti získávali
Zisk z coververze byl vlatsně řetězec: prodej singlů a LP, častější nasazení v rozhlase a televizi, vyšší koncertní poptávku a upevnění hvězdného statusu. O jednu píseň se přitom nezřídka bojovalo ve více verzích. Na The Winner Takes It All od ABBY vznikly hned tři české podoby: Helena Vondráčková natočila A ty se ptáš, co já, Karel Gott Když vítěz mává nám a Jana Matysová v Brně Poslední jde sám. Trh byl malý, ale konkurence o atraktivní melodie tvrdá.
Pavel Bobek šel jinou cestou. Z americké country nedělal jen mechanické překlady, ale svébytné adaptace. Jeho Veď mě dál, cesto má, česká podoba Kristoffersonovy písně, se v domácím prostředí osamostatnila natolik, že zastínila povědomí o originálu. Český rozhlas opakovaně zdůrazňuje, že Bobkovy adaptace působí autenticky, ne jako opisy. Podobně Yvonne Přenosilová s Boty proti lásce, českou verzí hitu Nancy Sinatry, vytvořila píseň, která žije vlastním životem dodnes.
Proč autoři originálů mlčeli
Zahraniční autory, nebo přesněji jejich nakladatele, český trh za železnou oponou většinou nezajímal jako konkurenční hrozba. Souhlasy řešili nakladatelé, ne samotní skladatelé. Český text se zpětně neposílal ke kontrole. Jak to shrnuje Prostějovský: nikoho nezajímalo, o čem ta písnička v češtině je. Helena Vondráčková v rozhovoru pro Novinky doplňuje, že po revoluci někteří držitelé práv sami přiznali, že o praxi věděli, ale neprotestovali. České texty se přitom od originálů často výrazně odchylovaly, ne kvůli umělecké ambici, ale proto, že se musely vejít do domácího ideologického rámce. Cenzura hlídala „podvratnost“ a politické narážky,
Historik Jan Havlík upozorňuje, že některé tehdejší postupy by podle dnešního autorského práva neprošly. Šedá zóna existovala hlavně u rozhlasových a televizních jednorázovek, kde souhlas zpočátku někdy chyběl a doháněl se až zpětně, nebo vůbec. I česky otextované skladby západních autorů přitom znamenaly náklad v tvrdé měně, což celý proces komplikovalo. Skutečný zlom přišel po roce 1989. Supraphon musel při reedici starých nahrávek zpětně žádat o souhlasy s českými texty. V řadě případů je dostal. U desítek písní, včetně některých coververzí Beatles, Lou Reeda nebo Paula Simona, ale ne. Vondráčková vzpomíná, že kvůli tomu v Supraphonu vzniklo celé oddělení.
AutoŽivě.cz
35 m
SportyŽivě.cz
39 m
AutoŽivě.cz
53 m
VIPživot.cz
56 m



