Vyučil se elektrikářem, pak ho Menšík přetáhl k herectví. Kostelka přiznal, že víc nocí propařil, než prospal

Lubomír Kostelka se k herectví dostal díky nápovědě spolužáka Vladimíra Menšíka u přijímaček. Z elektrikáře vyrostl jeden z nejobsazovanějších českých herců.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Mladý vyučený elektrikář Lubomír Kostelka stál v roce 1949 před přijímací komisí brněnské JAMU a věděl, že na povinné dvě básně a monolog není připravený. Lovil nápovědu. Z řady uchazečů si vybere Vladimíra Menšíka, kterého znal z průmyslovky. VIP život zaznamenal, že po letech tuhle epizodu komentoval s typickou sebeironií. Kostelka řekl, že pořád neví, jestli Menšík „tak geniálně napovídal“, nebo on „tak geniálně opakoval“. Faktem je, že přijali oba. A tím začalo přátelství, které formovalo dva životy a české herectví druhé poloviny dvacátého století.

Z průmyslovky na jeviště

Kostelkova cesta k herectví nebyla přímočará. Během okupace byl vyloučen z obchodní akademie, vyučil se elektrikářem a pokračoval na průmyslovce. Na herectví se podle vlastních slov přihlásil „z hecu před holkami“, ne jako naplnění dětského snu. Jenže z hecu vznikla kariéra trvající přes šest desetiletí. Na JAMU se z něj a Menšíka stala nerozlučná dvojice. „Vedle Ládi si nikdo jiný ani nevrznul,“ vzpomínal Kostelka v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka. Menšík byl nezkrotný živel a přirozený středobod každé místnosti. Kostelka vedle něj fungoval jinak, tišeji, trpělivěji, ale s vlastní čitelnou stopou.

Bohémské noci a vztah „jako manželství“

Kostelka přiznává, že víc nocí propařil, než prospal. Popisuje bohémský život po Menšíkově boku jako „manželství, které manželky proklínaly“. Noční návraty z mejdanů, hospodské tahy, občas i rvačky, do kterých se oba zapojovali při „urovnávání“ cizích sporů. Pili hodně. Žili naplno. Obě Kostelkova skutečná manželství ale nepřežila. První žena z JAMU nechtěla do Prahy. Druhá podle jeho slov po narození syna řekla, že neumí a nechce vychovávat malé děti.

Zdroj fotografie: Česká televize

Kostelka celý život hledal ženu po vzoru své matky Zdeničky. Nenašel ji. „Já měl tvrdej život, ale skvělej,“ shrnul to v jednom z posledních rozhovorů. Menšík zemřel v květnu 1988. „Šlo to rok za rokem, až Ládínek odešel a já zůstal,“ řekl Kostelka. Ztráta celoživotního společníka byla hluboká, ale profesně se nezastavil, naopak jeho nejznámější televizní éra teprve přicházela.

Lišácká finta se Slovenskem

V normalizaci Kostelka neodmítal režimní zakázky veřejně. Zvolil jinou taktiku: tiše odjel na Slovensko. Dvaadvacet let pracoval pro dětskou redakci bratislavské televize ve spolupráci se zlínským studiem a režisérem Radimem Cvrčkem. Do Prahy se vracel jen „natočit to nejnutnější“ a hned zmizel zpátky. Sám to s nadsázkou komentoval slovy „to tady nikdo neví“. Zatímco kolegové budovali kariéry v normalizačních seriálech, Kostelka si vybudoval profil epizodního specialisty. Desítky a stovky vedlejších rolí napříč žánry, žádná vlajková seriálová tvář. Jedinou velkou hlavní filmovou roli dostal v alegorickém snímku Případ pro začínajícího kata, kde ztvárnil Gullivera a nesl na sobě celou perspektivu stotřicetiminutového filmu.

Pro celou generaci dětí přelomu tisíciletí byl Kostelka především „děda Lubin“ z Kouzelné školky. Laskavý televizní dědeček, kterému chodily stohy dopisů od dětí, jež si přály, aby byl jejich skutečným dědečkem. Je to paradox: muž, který desítky let žil bohémským životem plným nočních tahů a alkoholu, se stal jednou z nejdůvěryhodnějších tváří české dětské televize. Jenže právě v tom spočívá Kostelkova zvláštní schopnost. Celý život uměl existovat vedle výraznějších figur, a přesto si vybudoval vlastní, nepřehlédnutelnou stopu. Kostelka zemřel 28. listopadu 2018 ve věku devadesáti dvou let.