Otec ho bil tak, že se bál přijít domů. Alois Švehlík celý život skrýval bolest za přimhouřenýma očima a hlubokým hlasem

Alois Švehlík zemřel loni 2. dubna. Odešel herec, jehož drsná tvář a chraplavý hlas zakrývaly příběh, o kterém mluvil jen výjimečně.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Když se malý Alois Švehlík vracel ze sáňkování v promočeném oblečení, nevěděl, co ho doma čeká. Věděl jen, že to bude bolet. Otec cholerik trestal za věci, které by jiní rodiče přešli mávnutím ruky, fackami, po kterých kluk „lítal po vyleštěném korkovém linoleu“, někdy šňůrou od žehličky. Dvakrát měl podle vlastních slov pocit, že mu jde o život. Tyhle vzpomínky Švehlík neschovával do šuplíku až na stáří. VIP život zaznamenal, že část z nich zazněla v televizním portrétu Neobyčejné životy v rozhovorech, které poskytl ještě za plného zdraví. Jenže teprve nekrologický rámec je spojil do jednoho příběhu, a ten stojí za dočtení, protože jeho nejsilnější kapitola není o utrpení, ale o tom, co s ním Švehlík udělal.

Dětství, které nemělo být vzorem

Švehlíkův otec nebyl muž, který by jednou za čas ztratil nervy. Byl to systém. Nepředvídatelný výbuch mohl přijít za cokoli, za pozdní příchod, za mokré boty, za špatnou známku. Domov nebyl bezpečný prostor, ale místo permanentní nejistoty, kde se dítě učilo číst náladu dospělého dřív než vlastní potřeby. Švehlík o tom ve starších veřejných rozhovorech mluvil střízlivě, bez patosu, spíš s odstupem člověka, který si věci srovnal sám se sebou. Ale srovnat neznamená zapomenout.

Právě tady začíná to, co je na jeho životě nejpozoruhodnější. Syn David Švehlík v rozhovoru pro Prima Ženy řekl větu, která stojí za víc než celý nekrolog: otec byl poznamenaný vlastním dětstvím právě tak, že svým dětem nechtěl dopřát totéž. „Vždycky všechno řešil domluvou.“ Násilný model nezdědil. Vědomě ho přerušil.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Cesta bez školy, přes celou republiku

Na DAMU se Švehlík nedostal. Pro člověka, který se později stal jedním z nejrespektovanějších členů Činohry Národního divadla a nakonec i pedagogem na téže škole, která ho odmítla, je to detail s ironickým nábojem. Začínal jako elév v Klatovech a pak přišla klasická trasa po oblastních scénách. Do Národního divadla přišel až v roce 1988 a zůstal tam až do konce.

Přivřené oči, mohutná postava, hlas jako štěrk pod pneumatikou, to všechno z něj dělalo ideální obsazení pro tvrdé, autoritativní postavy. Profesor Rypar ve filmu Na střeše, mlynář v Princezně ze mlejna, role v Černých baronech. Národní divadlo ve svém nekrologu ale připomíná, že pod drsnou fyziognomií byl herec s humorem, ironií a vnitřní naléhavostí, který si úctu nevynucoval. V srpnu 2024 ho ND uvedlo do Síně slávy. Zemřel necelý rok poté.

Hlas, který málem ztichl

V dabingu propůjčil svůj charakteristický baryton Charlesi Bronsonovi, Anthonymu Hopkinsovi, Robertu De Nirovi, Burtu Lancasterovi i Jacku Nicholsonovi. Za Nicholsona v komedii Lepší už to nebude a za Anthonyho Quinna v Tajemství Santa Vittorie získal ocenění. Hlas byl jeho nejčitelnější nástroj, a v roce 2013 mu ho rakovina štítné žlázy málem vzala podruhé. Poprvé se s nemocí potýkal kolem roku 2006. Lékaři ho tehdy upozornili, že recidiva po šesti až sedmi letech je vysoce pravděpodobná. Přišla přesně podle předpovědi.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Druhá operace dopadla úspěšně, ale následky byly drastické: téměř půl roku prakticky nemluvil. Doma nebyla možná normální komunikace. Sám přiznal, že rodině podobné věci sděloval těžko, diagnózu oznámil nejdřív kolegům v divadle, až pak doma. V seriálu Cesty domů, kde hrál docenta Bernáta, scenáristé jeho nepřítomnost vyřešili elegantně: postavu poslali do vězení. Režisér Jiří Adamec s jeho návratem do děje počítal od začátku a v roce 2014 se Bernát skutečně vrátil na obrazovku. Švehlík se na jeviště vrátil taky, ale opatrněji. Vybíral si role, které hlas tolik nezatěžovaly. Věděl, co může ztratit.

Maska a člověk za ní

Přivřené oči a hluboký hlas, to byla jeho veřejná značka. Ale taky štít. Švehlík nebyl typ, který by na kameru rozebíral svá traumata nebo hledal soucit. Emoce převáděl do strohého, kontrolovaného projevu. Kdo ho znal jen z obrazovky, viděl tvrdého chlapa. Kdo ho znal z divadla, věděl o humoru a ironii. Kdo ho znal z domu, věděl o domluvách místo křiku. Herecká dynastie pokračuje. Syn David hraje třeba v Kriminálce Anděl, vnučka Sofie Anna Švehlíková je k vidění v Extraktorech. Příjmení žije dál, a tentokrát bez šňůry od žehličky v rodinné historii.