Jak bydlí Štěpánka Duchková: S rodinou žije v domě starém 130 let. Nevlastní otec starožitník jí dal lásku ke starým věcem

Moderátorka žije v domě z roku 1895 v pražských Čakovicích. Místo luxusních efektů ho proměňuje bourání příček, feng-šuej a cit pro staré věci.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se Štěpánka Duchková nastěhovala do historického domu na severním okraji Prahy, nepřicházela na staveniště. Dům zrekonstruoval její manžel Jan Hruška ještě před jejich seznámením. Zásadní proměnu ale přineslo až jedno rozhodnutí, které s luxusem nemá nic společného, a to vybourání stěn mezi místnostmi v přízemí. Z několika oddělených pokojů vznikl jeden velký otevřený prostor, kde se prolíná obývák, jídelna a kuchyň. Právě tahle dispoziční změna definuje celý charakter domu víc než cokoli, co by se dalo koupit v designovém studiu.

Přízemí jako srdce domu

Kuchyň od zbytku přízemí odděluje jen barový pult. Žádná zeď, žádné posuvné dveře. Kdo vaří, vidí na krb obložený kamenem, na jídelní stůl i na starožitné piano v rohu. Barevně prostor drží přírodní tóny: béžová, hnědá, šedá. Nic nekřičí, nic nesoutěží o pozornost.

Krb je původní a v zimě běží denně. Kuchyň prošla v posledních letech obnovou (novější linka, jiná svítidla), ale celkový dojem zůstává stejný: zabydlený historický dům, ne showroom. Duchková opakovaně říká, že nechce interiér násilně posouvat mimo charakter stavby. A když se podíváte na časovou osu proměn zachycenou v návštěvách pro Novinky v roce 2013 i pozdějších profilech, je vidět, že slovo drží. Změny jsou spíš evoluční než revoluční.

Feng-šuej jako provozní režim, ne dekorace

U Duchkové nejde o jednorázový módní rozhovor. Napříč deseti lety veřejných vyjádření se feng-šuej vrací jako stabilní princip, kterým řídí domácnost. Inspiraci bere z knih, ne od poradců; jednou si jednu najala na rozmístění nábytku a výsledek jí přišel horší než původní stav.

Co to znamená v praxi:

• Postele v ložnici jsou situované podle feng-šuej.
• Rozbité a nepoužívané věci pravidelně vyhazuje: „Nemám ráda pracholapky a zbytečné věci,“ řekla v rozhovoru pro Novinky v roce 2020.
• Celý interiér tlačí k menšímu počtu předmětů v prostoru.
• A pak je tu ta věc s nábytkem.

Jednou za čtvrt roku ji to chytne. Přesouvá nábytek, mění uspořádání, někdy kompletně promění celou místnost. Manžel to podle jejích slov „přivádí do stavu nepříčetnosti.“ Zároveň ale přiznává, že nové věci do domu vymýšlejí a vybírají společně a skoro vždy se shodnou. Jediný opakovaný spor? Květiny v květináčích.

Lampy po nevlastním otci a umění nedoplnit

Slabost Duchkové pro staré věci má konkrétní kořeny. Její nevlastní otec byl starožitník, sbíral a restauroval lampy a lampičky. Ona je dnes označuje za svou srdcovou záležitost. Staré kusy nosí domů ze starožitnictví, bazarů a tržišť, ale současně hlídá, aby dům nepůsobil jako skladiště.

Tenhle přístup je vlastně nejpraktičtější designové pravidlo, které z jejího bydlení vyplývá: jeden, dva silné historické prvky (piano, stará lampa, kamenný krb) a zbytek klidnější, funkční, vzdušný. V otevřené dispozici je vizuální chaos vidět mnohem víc než v oddělených místnostech. Duchková to zjevně chápe intuitivně.

Čakovice a dům s cukrovarovou minulostí

Dům stojí v Čakovicích, které Duchková sama popisuje jako „klidnou vesnici v Praze.“ Ulice se vzrostlým stromořadím mezi vilkami, parky, cyklostezky a vlak do centra zhruba za půl hodiny. Pro rodinu se dvěma dětmi to dává smysl; zahrada postupně hostila pískoviště, později přibyl pingpongový stůl.

Podle rodinné verze, kterou dohledal manžel, dům kdysi obýval někdo spojený s čakovickým cukrovarem. Rozvoj Čakovic je historicky svázaný s cukrovarem vybudovaným po roce 1850 rodinou Schoellerů a Národní památkový ústav ho eviduje jako součást historického jádra obce. Kdo přesně v domě bydlel (majitel, ředitel, zaměstnanec vedení), už ale nelze spolehlivě ověřit. Duchková sama v různých rozhovorech formuluje historii pokaždé trochu jinak, od opatrného „patřil asi cukrovaru“ po sebevědomější „bydlel tu majitel cukrovaru.“

Živý dům, ne muzeum

Horní patro slouží jako klidnější zóna, přízemí patří dennímu provozu. Duchková otevřeně mluví o běžných limitech: málo úložného místa, nepořádek po dětech, chybějící špajz. Jednou týdně chodí uklízečka. Nic z toho nezní jako lifestyle z katalogu.

A právě v tom je to nejzajímavější. Dům starý přes 130 let funguje ne proto, že by do něj někdo nalil miliony na designéra, ale proto, že ho jeho obyvatelé průběžně ladí: bourají, přesouvají, vyhazují, doplňují. Duchková z něj neudělala výstavní kousek. Udělala z něj místo, které se mění spolu s rodinou, která v něm žije.