Příbuzní ho raději uklidili na chalupu, aby měli doma klid. Jiří Sovák byl bručoun i mimo kamery, stačila hloupost a vybouchl

Manželka Anna při jeho záchvatech prchala do lesa. Lustr, který zapáchal, vyhodil i s kusem stropu z okna. A přezdívku „líbězný cholerik“ dostal doma, ne na place.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Jiří Sovák patří k hercům, jejichž plátno a soukromí se prolínají tak těsně, že je těžké říct, kde končí role a začíná člověk. Evžen Huml z Chalupářů, Jiří Kroupa z Marečku, podejte mi pero!, písař Bouvard, vždycky trochu mrzout, trochu puntičkář, trochu zranitelný chlap, který se neumí přestat hádat. Jenže tohle nebyla jen herecká maska. Podle vzpomínek jeho nejbližších byl Sovák výbušný i za zavřenými dveřmi. A právě proto ty role fungují dodnes.

Chalupa ve Stříbrné Skalici: útočiště i bojiště

Sovákova chalupa ve Stříbrné Skalici nebyla jen rekreační zázemí. V osmdesátých letech se tam přestěhoval natrvalo, učil se tam role, chodil po okolí. A právě tam vznikla většina historek, které jeho žena Anna Sováková vyprávěla s úsměvem i s odstupem. Jednou ji rozčílil lustr, přesněji řečeno, rozčílil Sováka. Zapáchal. Herec ho serval i s kusem stropu a vyhodil z okna. Problém vyřešen, strop ne.

Anna popisovala, že při jeho výbuších „prchala do lesů“. Nebylo to přehnané. Stačila drobná praktická závada, zapomenutá věc, špatně fungující nářadí, a Sovák explodoval. Chalupa byla místo, kde se jeho povaha snášela snáz než v pražském bytě. Kolem byl prostor, les, ticho. A hlavně méně svědků.

Líbězný cholerik

Přezdívka, kterou mu Anna dala, je přesnější než cokoli, co o něm napsali kritici. „Líbězný cholerik“, protože po výbuchu se uměl sám sobě zasmát. Zuřivost přišla rychle a odešla rychle. Okolí se nestačilo bát a už se smálo. Jenže to neznamená, že výbuchy byly neškodné.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

V práci vyžadoval absolutní připravenost. Kolegové, kteří přišli na zkoušku nepřipravení, to od něj slyšeli bez diplomacie. Věra Tichánková vzpomínala na jeho soustředění a profesionalitu, ale i na respekt, který kolem sebe vytvářel, respekt, v němž byl kus obdivu a kus opatrnosti. S Miroslavem Horníčkem si rozuměl výborně; jejich vztah patřil k těm, kde se dvě silné povahy doplňovaly místo toho, aby se střetávaly.

Syn, kterému neodpustil

Nejbolestivější stopa Sovákovy výbušnosti vede k jeho synovi Jiřímu Schmitzerovi. Vztah otce a syna byl komplikovaný dlouhodobě, definitivní zlom přišel po Schmitzerově vážné dopravní nehodě v sedmdesátých letech. Sovák mu ji nikdy neodpustil. Co přesně za tím stálo, strach přetavený ve vztek, zklamání, neschopnost odpouštět, zůstává otevřené. Schmitzer téma otce v rozhovorech dodnes odmítá rozvádět. V jednom z nich otázky na otce výslovně zastavil. Mlčení říká víc než odpověď.

Proč jeho morousové fungují dodnes

Sovákovy role mrzoutů, které jsme se v Redakci VIPŽivot rozhodli připomenout, nejsou jednorozměrné. Evžen Huml z Chalupářů je bývalý kontrolor, jehož profesní deformace ho žene do střetů s celou vesnicí. Jiří Kroupa z Marečku, podejte mi pero!, mimochodem často mylně zaměňovaný s profesorem Hrbolkem, je naopak civilní chlap z provozu, trapně nejistý v roli dospělého žáka. Písař Bouvard je zase snílek. Stejný herecký typ, pokaždé jiná emoce.

Tahle variabilita neplynula jen z řemesla. Sovák do svých postav přetavoval vlastní směs sarkasmu, sebekázně a výbušnosti. Neuměl hrát morouse „zvenku“, protože ho znal zevnitř. Proto Huml nepůsobí jako karikatura, ale jako strýc, kterého má každá rodina, nesnesitelný a zároveň nepostradatelný.

Co zůstává za oponou

Sovákova cholerická povaha měla kořeny, které se dají tušit, ale ne jednoznačně doložit. Známý je jeho raný konflikt s otcem, který z něj chtěl mít hoteliéra, ne herce. Rebelská povaha se projevovala už v mládí. Jestli právě tvrdá výchova živila pozdější výbuchy, nebo šlo čistě o temperament, nelze říct s jistotou. Anna Sováková, která ho znala nejlíp, volila slovo „líbězný“, a to slovo v sobě nese víc pochopení než diagnóza.

Jiří Sovák zemřel v roce 2000. Lustr ve Stříbrné Skalici už dávno nikdo nevyhazuje z okna. Ale každý, kdo zapne dokument České televize s názvem To byl Jiří Sovák, uslyší v hlasech kolegů totéž, obdiv smíchaný s opatrností, jako by se i po letech báli, že by mohl vybuchnout.