Na konzervatoři nabídl profesorce úplatek, aby nemusel hrát klavír. Milan Chladil byl elegán, kterého si zamiloval i Vlach

Druhé místo ve Zlatém slavíku 1964, přes 350 nahrávek s orchestrem Karla Vlacha, a přesto dnes jméno, které většině Čechů nic neříká. Příběh Milana Chladila začal scénou, jakou by neschovalo ani filmové studio.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Na pražské konzervatoři v polovině padesátých let studoval Milan Chladil. VIP život zaznamenal, že hraní na klavír nebylo zrovna jeho šálkem kávy. A tak se jednoho dne Chladil se po marném boji zastavil, vytáhl z kapsy pečlivě vyžehlený kapesník, otřel si čelo a s naprosto upřímným výrazem se obrátil na profesorku: „Paní profesorko, co by to stálo, kdybych na to nemusel hrát?“ Profesorka z toho udělala disciplinární záležitost. Chladilovi reálně hrozilo vyloučení. Zachránil ho až profesor Konstantin Karenin, pedagog, který vychoval i Karla Gotta. Tahle epizoda nebyla projevem drzosti budoucího rebela. Byla první ukázkou toho, co Chladila definovalo celý život: směs šarmu, humoru a absolutní neschopnosti předstírat něco, co necítil.

Krejčovský syn, kterého otec oblékal

Milan Chladil se narodil 22. dubna 1931 v Praze do rodiny přísného krejčího. Otec ho od dětství oblékal s pečlivostí, jakou věnoval svým nejlepším zakázkám, a syn si tu dbalost o zevnějšek odnesl do dospělosti. Na konzervatoři patřil k těm, kdo i při zkoušce vypadali, jako by šli na premiéru. Vyžehlený kapesník u klavíru nebyl náhoda. Byla to součást identity. Chladil původně váhal mezi povoláním krejčího, obchodníka a zpěváka. Rozhodl hlas. Na konzervatoři studoval zpěv právě u Karenina, který v něm rozpoznal talent pro populární hudbu, stejně jako později u Gotta.

V roce 1956 oslovil Chladila Karel šéf nejprestižnějšího československého tanečního orchestru Karel Vlach. Nástup nebyl hladký. Podle Českého rozhlasu Chladilova první „Granada“ orchestr nepřesvědčila. Vlach ho ale nepustil. Podržel ho, a udělal dobře. Z té spolupráce se stalo téměř třicetileté spojení, které přineslo přes 350 nahrávek, desítky televizních vystoupení, rozhlasové pořady a zahraniční zájezdy. Chladil se stal sólistou, jakého Vlachův orchestr potřeboval: spolehlivý, elegantní, s hlasem, který seděl do swingových aranžmá i do lehčího popu. V rozhovoru pro časopis Melodie v roce 1985 Vlach na otázku po nejoblíbenějším spolupracovníkovi uvedl právě Chladila. Vedle sólové kariéry vznikl i legendární duet s Yvettou Simonovou. Nebyl to jen pracovní tandem; Simonová a Chladil spolu žili.

Zdroj fotografie: Česká televize

Slavík, který předletěl i Matušku

Rok 1964. V anketě Zlatý slavík skončil Chladil na druhém místě, za Karlem Gottem, ale před Waldemarem Matuškou, který byl čtvrtý. To není okrajový detail. Ukazuje to, jak vysoko Chladil v šedesátých letech stál. Nebyl „jen partner Simonové“. Byl samostatně měřitelná hvězda. Stylově ale představoval jiný typ interpreta než Gott. Zatímco Gott budoval sólovou značku moderního popového zpěváka, Chladil zůstával posledním velkým populárním hlasem sweet swingu, žánru, který v sedmdesátých letech postupně ztrácel pozice.

V dětství prodělal Chladil těžkou revmatickou horečku. Nemoc mohla poškodit srdce, ale nikdo to tehdy důkladně neprověřil. Chladil se podle všeho nikdy cíleně neléčil a o závažnosti svého stavu vůbec nevěděl. 28. června 1984 se vracel z koncertu. Bylo mu třiapadesát let. Měsíc předtím mu zemřela matka. Podle pozdější vzpomínky Yvetty Simonové ještě krátce předtím vtipkoval. Našli ho mrtvého v autě. Srdce selhalo. Smrt přišla v okamžiku, kdy byl stále aktivní: zpíval, koncertoval, plánoval.