Kožešiny, šusťáky a svítivě modrá na horách. Emma Smetana popsala, co ji na Češkách fyzicky odpuzuje

Moderátorka a zpěvačka v rozhovoru pro iGlanc přirovnala český styl k ruskému a běloruskému, a přiznala, že jí z něj bývá fyzicky nevolno.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Emma Smetana a Jordan Haj patří k párům, které česká média oslovují, když chtějí mluvit o stylu. V srpnovém rozhovoru pro časopis Glanc ale Smetana zašla dál než k obvyklým módním radám. Češky podle ní trpí dvěma neduhy: kožešinovou posedlostí a šusťákovým outdoorovým uniformismem, který v ní „vyvolává až fyzickou reakci“. Haj k tomu přisypal kritiku dětského oblékání a billboardové estetiky českých měst. Jenže tentýž pár ve stejném rozhovoru tvrdí, že Praha se za poslední tři roky proměnila k nepoznání, a že nejlepší módní úlovky se dají pořídit v secondhandech daleko od hlavního města.

Co přesně Smetana Češkám vyčítá

Klíčová pasáž rozhovoru, citovaná webem Prima Ženy, stojí za to přečíst celá: „Češky jsou podobnější Ruskám a Běloruskám v té své kožešinové obsesi nebo v takovém tom totálně šusťákovém outdoorovém stylu, který ve mně vyvolává až fyzickou reakci. Nechápu to, protože i na horách je přece hezčí být v černém než svítivě nebo bledě modrá. Lépe jsou na tom podle mě Slovenky a Polky,“ řekla Emma Smetana.

Nejde jí o jeden konkrétní kus oblečení. Terčem je celý estetický kód, kombinace materiálů, barev a siluet, které podle ní patří spíš na východ od českých hranic než do střední Evropy. Argument je čistě vizuální, žádnou funkční výtku vůči outdoorovému oblečení neuvádí. Prostě jí vadí, jak vypadá.

Haj přitvrdil: děti v 77 barvách a billboardový chaos

Jordan Haj přidal druhou rovinu. Vadí mu, jak čeští rodiče oblékají malé děti: kostky, puntíky, proužky a křiklavé potisky najednou, „77 barev“, které dítěti podle něj nedávají prostor se výrazově projevit. A pak je tu veřejný prostor. „Je neuvěřitelné, co všechno dopustíme mít na billboardech,“ řekl. Nepojmenoval viníka, ale směr je jasný: česká tolerance k vizuálnímu přetlaku je podle něj abnormálně vysoká.

Oba výroky spolu souvisí víc, než se na první pohled zdá. Smetana i Haj popisují totéž: přehlcenost. Příliš mnoho barev, příliš mnoho vzorů, příliš mnoho materiálů najednou. Jejich estetika stojí na opaku: černá, bílá, šedá, denim. Méně je víc. Jenže právě tahle střídmost může působit jako póza, zvlášť když ji kážete z pozice mediálně exponovaného páru.

Paradox: stejný pár chválí české secondhandy

A tady přichází zvrat, který z rozhovoru dělá víc než jen módní provokaci. Haj ve stejné odpovědi říká, že Praha se za poslední tři roky posunula tak, že některé obchody v centru nabízejí sortiment srovnatelný s Berlínem, Paříží nebo Londýnem, a za nižší ceny. Před třemi lety by podle něj „neměly šanci uhradit nájem“.

Smetana pak přidává vlastní pravidlo: nejlepší secondhandy bývají mimo hlavní města. Jako důkaz uvádí koženou bundu, kterou koupila v Olomouci za 250 korun. V dřívějším rozhovoru pro iGlanc pár jmenoval i konkrétní pražské adresy: 1981 Secondhand v Nuslích a Threesome ve Voršilské ulici.

Takže pár, který český vkus přirovnává k ruskému, zároveň tvrdí, že český trh s vintage oblečením je dnes cenově výhodnější než v módních metropolích. To není rozpor, spíš to ukazuje, že podle nich problém není v nabídce, ale v tom, co si Češky vybírají.

Módní profesionálové nesouhlasí

Ne všichni kritiku přijímají. Návrhář Jakub Poner i Beata Rajská v reakcích na výroky odmítají paušalizaci a zdůrazňují, že česká móda je pestřejší, než jak ji Smetana líčí. A mají pravdu v jednom: zobecnit styl celého národa na základě šusťákových bund a kožešinových límců je zkratka. Jenže právě zkratky v módních rozhovorech fungují, nutí lidi podívat se do zrcadla, i když se jim odraz nelíbí.

Kožená bunda za 250 korun z olomouckého sekáče je možná nejlepší odpověď na Emminu kritiku: styl se dá najít všude, jen ho člověk musí chtít hledat.