Geislerová o Klempířovi: Vždy na něm bylo něco zvláštního. Padá z ní žluč a nenávist, vrátil úder Klempíř

Herečka popsala roky osobní známosti s dnešním ministrem kultury. Ten odpověděl útokem na její motivaci, ne obhajobou svých kroků.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Aňa Geislerová si v rozhovoru pro Prostor X, jehož úryvek publikoval Reflex, vzala na paškál Otu Klempíře způsobem, jaký se v české veřejné debatě nevidí často. Nemluvila jako komentátorka, která ministra zná z televize. Mluvila jako někdo, kdo s ním seděl ve studiích, na chalupách, kdo ho potkával přes tehdejší vztah s Romanem Holým z J.A.R. A právě ta osobní rovina dala jejím slovům váhu, kterou Klempíř nemohl odbýt pouhou politickou rétorikou. Přesto se o to pokusil.

Co přesně Geislerová řekla

Herečka v rozhovoru popsala, že Klempíře znala dlouho před jeho politickou kariérou. „Když chodíte s někým z kapely, tak prostě máte celou tu kapelu k němu,“ vysvětlila, jak se s budoucím ministrem kultury potkávala. Nepojmenovala jednu konkrétní epizodu, ale dlouhodobý dojem, jakýsi „zvláštní vnitřní neklid“, který na něm vždy vnímala vedle jeho kreativní mysli.

Zlom nastal, když se Klempíř objevil u Motoristů. „Tak je to ještě úplně jinak. A to jinak znamená, že tam je všechno špatně,“ řekla. Mluvila o jeho „přerodu v ministra“ a o tom, že si kolem sebe vybudoval „divnou lidskou animozitu“. Geislerová šla ještě dál: naznačila, že až tahle politická kapitola skončí, zůstanou mu jen „Hranáč a Micinka“, přičemž druhé jméno silně připomíná narážku na předsedu Motoristů Petra Macinku, byť to herečka explicitně nevysvětlila.

Klempířův protiúder: žádná věcná obrana

Ministr kultury reagoval prostřednictvím MF Dnes, jak citoval server eXtra.cz. A zvolil strategii, která o jeho přístupu ke kritice říká víc než samotná slova.

Místo aby se vyjádřil k meritu, ke své politické proměně, ke sporům o granty, ke komunikaci ministerstva, zaútočil na Geislerovou osobně. „To bylo nejvíc. Pak si říkáte, co ti lidé mají v hlavě,“ prohlásil. A pokračoval: „Z některých z nich ale padá žluč a nenávist. Jako z téhle paní. Ale upřímně řečeno, zrovna od ní je mi to úplně jedno.“

K sebereflexi se přiznal jen opatrně: „Nějakou sebereflexi mám.“ Vzápětí ale dodal: „Abych obviňoval sám sebe ve vztahu k ostatním? To si opravdu nedělám.“ Umělcům obecně vzkázal, že mají „roznášet dobré vibrace, lásku, dobrý pocit“. Jako by kritika ministra kultury ze strany kulturní obce byla porušením profesní etikety.

Spor, který nezačal Geislerovou

Podle nás je podstatné vidět tuhle výměnu v kontextu měsíců narůstajícího napětí. Geislerová není první výraznou osobností, která vůči Klempířovi veřejně vystoupila.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Esprit (@espritdnes)

• Už v únoru 2026 ho umělci včetně Hynka Čermáka, Jitky Čvančarové, Aleše Cibulky a Michala Jagelky zvali na veřejnou debatu do divadla. Klempíř nepřišel.
• V březnu demonstrovali studenti uměleckých škol proti škrtům v rozpočtu živé kultury.
• V dubnu profesní divadelní asociace vyzvaly ministra ke „skutečnému dialogu, ne PR aktivitám na sociálních sítích“.
• Umělečtí šéfové činohry Národního divadla mu veřejně vytkli, že jeho „vkus, filozofické a náboženské preference“ nemají co dělat v grantovém rozhodování.

Konflikt tedy sahá od studentských protestů přes profesní organizace až po nejviditelnější kulturní instituce v zemi. Geislerová do něj vstoupila s osobní zkušeností, kterou ostatní kritici nemají.

Kulturní kapitál versus politická moc

Klempířova cesta je v českém prostředí unikátní. Jak si Redakce VIPŽivto všimla, na webu Ministerstva kultury se dodnes profiluje jako zakládající člen J.A.R., textař a hudebník. Jenže kapela s ním ukončila spolupráci už 1. srpna 2025, den po oznámení jeho kandidatury za Motoristy. „Naše cesty jsou neslučitelné,“ znělo tehdy stručné prohlášení skupiny.

Z člověka, který desítky let budoval reputaci uvnitř kulturní scény, se stal politik, který tuto scénu řídí, a její výrazná část ho odmítá. Geislerová to pojmenovala jako ztrátu všeho, co budoval. Klempíř to pojmenoval jako žluč a nenávist.

Argumentačně konkrétnější vychází herečka: uvádí důvody, pojmenovává momenty, odkazuje na osobní zkušenost. Klempíř volí demonstrativní lhostejnost a osobní nálepku. Jenže lhostejnost je těžko uvěřitelná u člověka, který na kritiku odpovídá rozhovorem v celostátním deníku.

Dva lidé, kteří se kdysi potkávali na chalupách kolem jedné kapely, si dnes vyměňují údery přes celostátní média. Jeden z nich má v rukou rozpočet české kultury. Druhá má mikrofon a paměť. A právě ta paměť Klempíře zjevně zneklidňuje víc než jakákoli petice.