Věra Chytilová: Zamkla se na koleji a podřezala si žíly. Spolubydlící se vlámala dovnitř a zachránila jí život

Na konci padesátých let stála budoucí režisérka Sedmikrásek na hraně, doslova. Hrozil jí vyhazov z FAMU a ona sáhla po žiletce.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Příběh Věry Chytilové se obvykle vypráví od průlomových filmů šedesátých let, od provokativních Sedmikrásek, od střetů s cenzurou a normalizačního zákazu. Jenže klíčový moment její životní trajektorie nastal mnohem dřív, v kolejním pokoji, za zamčenými dveřmi, s krví na zápěstích. Nebyla to epizoda, kterou by později tajila. Mluvila o ní v knižních rozhovorech i v dokumentu Cesta režisérky Jasminy Blaževićové. A právě tenhle okamžik, krajní zranitelnost spojená s krajní neústupností, předznamenal všechno, co přišlo potom.

Buržoazní studentka s taxíkem do Olomouce

Chytilová nastoupila na FAMU do ročníku Otakara Vávry v roce 1957. Bylo jí sedmadvacet, byla starší než většina spolužáků a jako jediná žena v ročníku vyčnívala. Za sebou měla roky hledání, práci modelky, kreslířky, laborantky u Bati, asistentky na Barrandově. Film a FAMU konečně představovaly jasný směr.

Jenže škola potřebovala snížit počet studentů. A Chytilová se stala snadným terčem. Podle Tomáše Piláta, autora monografie Věra Chytilová zblízka, jí bylo vytčeno „buržoazní chování“, konkrétně jízdy taxíkem mezi Prahou a Olomoucí. V kontextu doby stačila taková záminka k vyloučení. Pro Chytilovou to byla existenční rána. Film byl první věc, o které věděla, že ji chce dělat. A teď jí ho měli vzít.

Do osobního pozadí patřil i starší otřes: její tehdejší partner Zdeněk Mlčoch byl uvězněn za „protistátní činnost“. Přímý kauzální vztah mezi Mlčochovým osudem a pokusem o sebevraždu zdroje nedokládají, ale jako vrstva zátěže to nepochybně fungovalo.

Za zamčenými dveřmi

Co přesně se odehrálo v kolejním pokoji, veřejně dostupné zdroje popisují jen v obrysech. Chytilová se zamkla a řezala si žíly na zápěstích. Spolubydlící, jejíž jméno žádný otevřený zdroj neuvádí, se dostala dovnitř včas. Jak přesně zjistila, že je za dveřmi problém, zda slyšela nějaký zvuk nebo ji znepokojilo ticho, to nevíme. Víme, že se „dobouřila“ dovnitř a pokus přerušila.

O zdravotním ošetření, které následovalo, zdroje mlčí. Jediný doložený trvalý fyzický následek jsou jizvy na rukou, které Chytilová nesla do konce života.

Co ale víme velmi dobře, je to, co přišlo po propuštění. Chytilová bloudila Prahou. Skončila na Bílé hoře, pak se dostala do výstavní síně na Karlově náměstí. Tam potkala muže, kterému odvyprávěla svůj příběh. Ukázalo se, že je to Stefan Morawski, docent estetiky z varšavské univerzity. Morawski její případ přednesl na setkání rektorů a prorektorů uměleckých škol. Výsledek: Chytilová se mohla na FAMU vrátit. Místo ní musel odejít jiný student, jeho jméno zůstává neznámé.

Náhoda? Podle všech dohledaných verzí ano. Pro koordinovanou záchrannou akci zevnitř FAMU jsme nenašli žádnou oporu.

Spolužáci, kteří takovou krizi neprošli

Vávrův ročník 1957–1962 vyprodukoval řadu jmen české nové vlny, které jsme se rozhodli v Redakci VIPŽivot připomenout. Jiří Menzel jím prošel bez existenční krize na škole, jeho problémy s režimem přišly až po roce 1968. Evald Schorm absolvoval filmem Turista v roce 1961 a plynule navázal barrandovskou praxí. Jan Schmidt sice nesl politické škody odjinud (musel opustit medicínu), ale FAMU dokončil bez přerušení.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Chytilová byla jediná, u které střet s mocí přišel už uvnitř studia a málem ji vyřadil dřív, než vůbec stihla začít. A právě tady se podle nás ukazuje vzorec, který definoval celou její kariéru: buď anebo, bez kompromisu, bez záložního plánu.

Od kolejního pokoje k Sedmikráskám a normalizačnímu zákazu

Studium dokončila. Natočila Strop, pak O něčem jiném. A v roce 1966 přišly Sedmikrásky, film, který spolu s Ester Krumbachovou a kameramanem Jaroslavem Kučerou (pozdějším manželem Chytilové) rozbil konvence české kinematografie tak důkladně, že se v květnu 1967 stal předmětem poslanecké interpelace. Konzervativní poslanec Jaroslav Pružinec film napadl v parlamentu. Podle Národního filmového archivu šlo o bezprecedentní politický útok na umělecké dílo.

Po srpnu 1968 nastala normalizace a s ní zhruba sedmiletá vynucená pauza. Chytilová směla točit jen reklamy a drobné dokumenty. Na Barrandov se vrátila až na konci sedmdesátých let filmem Hra o jablko. Na rozdíl od Miloše Formana, který po srpnové invazi zůstal na Západě a přes Paříž zamířil do New Yorku, Chytilová zvolila cestu dovnitř: zůstat, prát se, čekat na šanci. Rozdíl mezi oběma přístupy později sama tematizovala v dokumentu Chytilová versus Forman.

Kde dnes její filmy najdete

Kdo chce Chytilovou vidět, má několik cest, ale žádná není bezproblémová:

• KVIFF.TV nabízí nejstabilnější katalog: Sedmikrásky, Kalamitu, Pytel blech, Hru o jablko, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Pasti, Dědictví i Perličky na dně.
• Česká televize má na svém webu přiřazené tituly jako Sedmikrásky, O něčem jiném, Panelstory nebo Vlčí boudu, ale většina z nich aktuálně hlásí nedostupnost kvůli právům.
• DAFilms vede režisérský profil; Hra o jablko je dostupná jako placené zhlédnutí s českým audiem, Sedmikrásky ale mohou být geograficky blokované.

Dostupnost se mění podle aktuálního stavu práv, kdo má zájem o konkrétní titul, vyplatí se ověřit přímo na KVIFF.TV.

Zamčené dveře kolejního pokoje na konci padesátých let a zamčené dveře normalizačních úřadů o dvacet let později. Chytilová se přes oboje dostala stejným způsobem, silou. Jizvy na zápěstích zůstaly. Filmy taky.