Jak bydlí Dagmar Pecková: Řadovku na Spořilově zbourala zevnitř a postavila znovu. Babiččin šicí stroj z roku 1920 zůstal

Mezzosopranistka koupila malý prvorepublikový řadový dům v roce 1992. Nechala z něj jen obvodové zdi a ze tří tmavých místnůstek udělala jeden velký otevřený prostor.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když Dagmar Pecková poprvé vešla do spořilovské řadovky, viděla tři stísněné pokojíky, málo světla a dispozici, která odpovídala třicátým letům minulého století. Koupila ji přesto. Věděla, že potřebuje pražské zázemí, místo, kam se vrátí z Berlína, Vídně nebo Mnichova a kde bude doma. Ne reprezentativní salon, ale živý dům. A tak povolala architektku Ivanku Kubeškovou a řekla jí v podstatě jediné: zbourejte to celé zevnitř.

Co z původního domu vlastně zůstalo

Pecková sama to v rozhovorech popisuje bez příkras: dům nechala „kompletně vybourat“. Zůstaly obvodové zdi, část nosných sloupů a střecha. Kubešková odstranila veškeré příčky v přízemí a tři původní místnosti proměnila v jeden průchozí obytný celek. Dozadu, směrem do zahrady, přibyla prosklená dvoupodlažní zimní zahrada, prvek, který malou řadovku opticky i funkčně protáhl o několik metrů a přinesl do interiéru denní světlo z jihu.

Princip, který architektka použila, je přenositelný na desítky podobných spořilovských a pražských řadovek: prověřit nosný systém, ponechat jen to nezbytné, maximalizovat průhled od ulice až k zahradě a soustředit veškerý denní život do jednoho jádra. Žádná přístavba do výšky, žádné další patro. Jen chytřejší práce s tím, co už stojí.

Kuchyň uprostřed obýváku a krb za zády

Dnešní přízemí funguje jako jeden velký společenský prostor, ve kterém se prolíná kuchyň, jídelna, obývací část s krbem a pracovní kout. Kuchyň je atypicky malá a vložená přímo do obýváku; na její zadní stěně je krb, takže kdo vaří, stojí zády k ohni a čelem k hostům. Pecková to vysvětluje prakticky: chce mít přehled o dění, i když krájí zeleninu, a chce, aby si návštěvy mohly samy přijít pro skleničku.

Naproti kuchyni stojí jídelní stůl, v rohu piano. Na stěně visí velký obraz býka, kolem se tísní vitríny se starožitnostmi, sbírka slonů (část koupená v antikvariátech, část přivezená dcerou z cest) a police s kuchařkami z různých zemí světa. Žádný z těch předmětů nepůsobí jako dekorace vybraná designérem. Každý má svou trasu: odkud přišel, kdo ho přivezl, co připomíná.

V zadní části domu je zimní zahrada, kde se podle posledních návštěv z roku 2026 skutečně stoluje. Pecková tam sedává s manželem Klausem Schiesserem a právě tady, mezi sklem a zelení, dům přestává být řadovkou a začíná připomínat středomořskou verandu.

Šicí stroj, hodiny a kus dětství

V rohu obýváku stojí babiččin šicí stroj z dvacátých let minulého století. Nikdo na něm nešije. Pecková si ho přenesla z domu, kde vyrůstala s prarodiči, spolu s hodinami, které stály vedle. Říká tomu „roh z domova“, kousek místa, které už neexistuje, ale v jejím pražském domě dál tiká a mlčí.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Značku ani model stroje veřejně nikdy nezmínila. Nejde o sběratelský kousek, ale o rodinnou památku, která v kontextu celého interiéru funguje jako protiváha ke všemu ostatnímu. Vedle piana, obrazů a cestovatelských suvenýrů je šicí stroj tím nejprostším předmětem v domě. A zároveň tím nejcennějším, ne tržní hodnotou, ale váhou vzpomínky.

Dva domy, dva světy

Pecková žije mezi dvěma adresami. U Freiburgu má s manželem podstatně větší dům, kde vyrostly jejich děti. V rozhovorech z posledních let, které neunikly pozornosti naší Redakce VIPŽivot, přiznává, že zvažují, jestli na ně německá nemovitost po odchodu dětí není příliš velká. Spořilovská řadovka je opak: malá, kompaktní, přesně dimenzovaná pro jednoho nebo dva lidi.

Praha by jí podle vlastních slov chyběla, i kdyby se mohla definitivně přesunout do Německa. Spořilov jako čtvrť k tomu sedí; Český rozhlas Vltava ho popisuje jako zahradní město s jedinečnou atmosférou, místo, kde se od třicátých let usazovali umělci a intelektuálové. Charakter čtvrti zůstává, i když se kolem mění zastávky a chodníky.

Dům, který není na efekt

Série návštěv publikovaná na Lifee mezi zářím 2025 a březnem 2026 ukazuje spořilovský dům jako místo, kde se reálně žije: vaří se, stoluje, hraje na piano, přijímají se hosté. Nic z toho nepůsobí inscenovaně. Prestiž tu nevzniká z metráže ani z drahých materiálů, ale z promyšlené dispozice, z kuráže vybourat tři pokoje a udělat z nich jeden, z osobních předmětů rozmístěných tak, jak je přinesla léta cestování a rodinného života.

Dům na Spořilově je přesně takový, jaká je jeho majitelka na jevišti: kompaktní, intenzivní a bez zbytečných gest. Babiččin šicí stroj v rohu to jen potvrzuje.