Korzety nenosí nikdo, data nesedí a v roce 1918 se objevily věci z budoucnosti. Historik rozebral desítky chyb seriálu První republika

Česká televize reprízuje svůj historický hit, ale historici mu stále počítají desítky přešlapů, od neexistujícího data po punčochy, které v roce 1918 nemohl vlastnit nikdo na světě.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Léto 2026, odpolední blok ČT1. Na obrazovce se znovu rozběhla První republika, rodinná sága startující v říjnu 1918, a s ní se vrátila i debata, která seriál provází od premiéry: jak moc si velká dobová produkce může dovolit ohýbat historii, než se z atraktivní stylizace stane prostě chyba? Odpovědi se pokusili dát hlavně dva lidé: historik Libor Vykoupil z Masarykovy univerzity a Rudolf Píša, historik a zakladatel Muzea cenných papírů. Jejich výtky se počítají na desítky a sahají od spodního prádla až po ústavní právo.

Věci z budoucnosti: co v roce 1918 ještě neexistovalo

Některé anachronismy vyžadují odborné oko. Jiné ne. Služka v prvních dílech nosí módní klobouček, který svým střihem odpovídá spíš 30. létům. Četníci mají uniformy, které se v reálu prosadily až o více než deset let později. V jiné scéně se mihnou samodržící punčochy se silikonovým páskem, výrobek, který přišel na trh o celé desítky let později.

Nejviditelnější případ je ale stavba. Seriál ukazuje Trilobit bar na Barrandově už kolem roku 1930. Jenže skutečný Trilobit vznikl až roku 1937 jako součást areálu Barrandovských teras, jak dokládá Národní památkový ústav. Sedm let je v meziválečném Československu celá epocha, jiná móda, jiná politika, jiná architektura.

A pak je tu případ, který Píša popisuje s pobavenou rezignací: velká stříbrná pokladna ve scéně, kde nemá co dělat. Rekvizitáři ji tam prý nechali, protože se jim líbila. Vizuální efekt zvítězil nad věrností prostředí.

Korzet není detail, je to celé tělo

Výtka, která zní nejkuriózněji, je ve skutečnosti nejzásadnější. Redakce VIPŽivot zaznamenala Vykoupilovo opakované upozornění, že žádná z hereček nenosí korzet ani jinou zpevňující spodní vrstvu, přestože v měšťanském prostředí roku 1918 šlo o naprostý standard. Nejde přitom jen o kus prádla. Korzet určoval siluetu, držení těla, způsob chůze i to, jak žena sedí. Bez něj herečky vypadají a pohybují se jako ženy 21. století, a právě to podle Vykoupila boří iluzi doby víc než špatně zvolený klobouk.

Férově je třeba dodat, že debata o korzetech není černobílá ani ve světovém kontextu. Jak upozorňuje Smithsonian Magazine, filmové a seriálové zobrazení spodního prádla bývá systematicky zkreslené, ať už směrem k přehnané dramatizaci, nebo naopak k úplnému vynechání. Ve 20. letech se ženské prádlo skutečně proměňovalo a od tvrdého viktoriánského ideálu se ustupovalo. Ale ne k úplné absenci tvarujícího prádla, a rozhodně ne už v říjnu 1918.

Data, která nesedí: republika, jež ještě nebyla

Dvě nejčistší faktické chyby se netýkají kostýmů, ale kalendáře a práva.

V ději z konce října 1918 postavy mluví o „vyhlášení republiky“. Jenže zákon z 28. října 1918 výslovně hovoří o zřízení samostatného československého státu a formu státu ponechává k pozdějšímu určení. Republikou se Československo stalo až přijetím prozatímní ústavy 13. listopadu 1918. Seriál tedy zrychluje pojmosloví, které tehdy ještě nebylo právně hotové, a u diváka, který nemá důvod pochybovat, fixuje nepřesnou verzi dějin.

Druhá chyba je prostší a o to vtipnější: jeden z titulků uvádí datum 29. února 1919. Rok 1919 přestupný nebyl. Tady nejde o stylizaci ani o dramaturgickou zkratku. Jde o přehlédnutí, které mohl zachytit kdokoli s kalkulačkou.

Zdroj fotografie: Česká televize

Vykoupil přitom seriál jen nestřílí. Výslovně chválí správné použití červenobílých praporů při oslavách roku 1918 a upozorňuje, že modrý klín tehdy ještě neexistoval. Tvůrci tedy některé detaily zvládli přesně, o to víc vyniknou ty, které nezvládli.

„Netočíme historický seriál“

Klíč k celému sporu leží v jedné větě z oficiálního presskitu. Režisér Biser Arichtev v něm říká, že „netočíme historický seriál, ale seriál, který se odehrává v historii“, a otevřeně mluví o volnějším nakládání s reáliemi. Tvůrci pracovali s odbornými poradci, ale prioritu dostaly příběh, emoce a vizuální atraktivita pro dnešního diváka.

Problém je, že divák tuto deklaraci většinou nezná. Vidí bohatou výpravu, dobové automobily, prvorepublikovou Prahu, a přirozeně předpokládá, že detaily sedí. Právě na této hranici mezi stylizací a tím, co publikum čte jako historický fakt, vzniká napětí. Vykoupil to při komentovaném promítání na Masarykově univerzitě shrnul srovnáním: Četnické humoresky jsou podle něj historicky „daleko povedenější“, přestože jde o komedii.

Co s tím může divák udělat

Nejpraktičtější přístup je číst První republiku jako to, čím podle svých tvůrců je: moderně vyprávěnou rodinnou ságu s historickým pozadím, ne jako rekonstrukci epochy. Hrubá časová osa a atmosféra sedí. Detaily odívání, etikety, názvosloví a rekvizit už méně. Kdo chce jít hlouběji, může sáhnout po Vykoupilových textech nebo po dobových zákonech, a zjistí, že skutečná první republika byla v lecčems zajímavější než ta seriálová.

Seriál má přes osm milionů zhlédnutí na iVysílání a v letním schématu ČT1 plní svou roli spolehlivě. Historická přesnost ale není jeho silná stránka, a čím víc diváků ho bere jako věrný obraz doby, tím víc to vadí.