Celý život daboval Funèse, získal od něj dokonce dopis plný obdivu. Filipovský se s ním ale nesměl setkat, režim mu zakázal i podání ruky

Francouzský komik o svém českém hlasu věděl, obdivoval ho a chtěl mu osobně poděkovat. Stačila ale neudělená výjezdní doložka, aby se dva profesionálové nikdy nepodali ruku.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Když se řekne Louis de Funès, český divák si nevybaví jen grimasy a zběsilou gestikulaci. Vybaví si hlas. Hluboký, přesně rytmizovaný, občas až komicky rozčilený baryton Františka Filipovského, který francouzského komika provázel v desítkách filmů od šedesátých let. Pro generace Čechů a Slováků se z toho spojení stala jedna nerozlučná postava, napůl pařížská, napůl přeloučská. A právě proto je tak absurdní, že muž, který de Funèsovi propůjčil hlas, se s ním nikdy nesměl potkat.

Dopis, který přišel ze Západu

Někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dorazil k Filipovskému osobní dopis. Odesílatelem byl sám de Funès. Podle svědectví publicisty Petra Burdy a hercovy dcery Pavlíny Filipovské šlo o děkovný a obdivný vzkaz; francouzský herec se doslechl o kvalitě českého dabingu a chtěl svému hlasovému alter egu vyjádřit uznání. Plný text dopisu se nikdy nedostal na veřejnost, nedochoval se ani jeho sken v otevřených zdrojích. Co ale dochované je, je fakt samotný: de Funès věděl, kdo mu v Československu propůjčuje hlas, a stálo mu to za osobní gesto.

Filipovský sám o svém vztahu k francouzskému kolegovi mluvil s respektem, který hraničil s pokorou. Přiznával dokonce jakýsi „mindrák“ z toho, že se, jak to cítil, přiživuje na cizím geniálním výkonu. Jenže právě tohle vnímání bylo mylné. Filipovský nepřekládal jen slova. Překládal rytmus, mikropauzy, brumlání, celou zvukovou architekturu komické postavy.

Setkání, které stát zastavil

De Funès chtěl přijet. Podle dostupných zdrojů plánoval na začátku osmdesátých let cestu do Československa z Německa, kde vystupoval v televizi. Záměr byl prostý: osobně si podat ruku s mužem, jehož hlas znal z nahrávek. Pavlína Filipovská později potvrdila, že k setkání skutečně nikdy nedošlo.

Žádný dramatický dekret, žádná scéna s razítkem „zamítnuto“. Normalizační stát nepotřeboval explicitní zákaz. Stačil běžný administrativní aparát:

• Výjezdní doložka – bez ní občan nesměl legálně opustit zemi.
• Devizový příslib – povolení k nákupu zahraniční měny, bez něhož cesta postrádala smysl.
• Politická prověrka – každý žadatel procházel posouzením, zda je „spolehlivý“.

Tento mechanismus běžně blokoval kontakty se Západem tisícům lidí. Filipovského případ nebyl systémovou výjimkou, byl ale mimořádně symbolický. Dva profesionálové, kteří spolu „pracovali“ přes filmové plátno desítky let, se kvůli byrokratické mašinérii nedostali na vzdálenost podané ruky. De Funès zemřel v lednu 1983. Příležitost zmizela definitivně.

Zdroj fotografie: Archiv Národního divadla / Creative Commons / CC-BY-SA 4.0

Hlas, který nešlo nahradit

Po Filipovského smrti v roce 1993 zůstalo pět de Funèsových filmů bez českého dabingu. Vypsali konkurz. Zkoušeli Jiří Lábus i Jiří Krampol. Právě Krampol v rozhovoru pro Český rozhlas popsal, proč to nefungovalo: divácký návyk byl příliš silný. Filipovský totiž nehlídal jen text, ale celou zvukovou texturu, rytmus, dech, drobné zvuky mezi slovy. Vytvářel hereckou vrstvu, která originál v českém prostředí nejen překládala, ale podle mnohých i posilovala.

Česká televize při příležitosti stého výročí de Funèsova narození připomněla tradovanou tezi, že český dabing Funèse v tuzemsku ještě pozvedl. Říkat, že je „lepší než originál“, by bylo odvážné. Přesnější je, že pro českého diváka je Filipovského verze definitivní, a to je v dabingu to nejvyšší ocenění.

Odkaz v Přelouči

Filipovský se narodil v Přelouči a město na něj nezapomnělo. Už rok po jeho smrti, v roce 1994, se tu konal nultý ročník Cen Františka Filipovského za dabing. První plnohodnotný ročník proběhl v září 1995. Od té doby se slavnost koná každý rok a stala se nejvýznamnějším oceněním českého dabingu. V září 2025 proběhl 31. ročník, na oficiálním webu CFFD už běží přípravy a nominace pro ročník dvaatřicátý.

Z osobní památky se za tři desetiletí stala instituce. A každý rok, když se v Přelouči vyhlašují ceny, je v tom i tichá připomínka jednoho nedokončeného příběhu: dopisu, který došel, a ruky, která zůstala nepodaná.