Někdy jsem se musel před ženami spasit útěkem, smál se Schránil. Komunisti mu pak vzali kariéru i důstojnost

Filmový elegán třicátých let, idol, před nímž fanynky číhaly u ateliérů. A pak dělník na základech Stalinova pomníku. Příběh Raoula Schránila je jedním z nejtvrdších kontrastů české filmové historie.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Ondřej Suchý kdysi dohledal v předválečné Kinorevue text, který Schránil napsal přímo svým ctitelkám. Herec v něm s lehkým humorem popisoval, jak ho obdivovatelky pronásledovaly před divadlem i na ulici, a s úsměvem přiznával, že se před nimi musel zachraňovat útěkem. Nebyl to stesk ani póza, byl to hlas muže, který si uvědomoval absurditu vlastní popularity a bavil se jí. Jenže právě ten svět salonní elegance, ve kterém Schránil tak přirozeně existoval, měl za pár let zmizet úplně.

Gentleman z Mostu, hvězda z Barrandova

Raoul Schránil se narodil 24. března 1910 v Mostě. K herectví se dostal přes Divadlo Vlasty Buriana, kde si brzy vydobyl pozici, a od poloviny třicátých let se stal jednou z nejobsazovanějších tváří českého filmu. Mezi lety 1935 a 1944 natočil kolem čtyřiceti snímků. Režiséři ho obsazovali do rolí, které jako by šili na míru jeho vzezření a vystupování: inženýr, právník, lékař, důstojník, nápadník z lepší společnosti. V komedii Eva tropí hlouposti hrál po boku Nataši Gollové, ve filmu Kristian ztvárnil Freda, v Děvčeti za výkladem i v Klatovských dragounech pokaždé představoval muže, jehož elegance byla samozřejmá, nikdy okázalá.

Suchý ho později přirovnal k Oldřichu Novému. Oba ztělesňovali totéž: jistotu, šarm, společenskou lehkost. Rozdíl byl v odstínu: Nový hrál ironického světáka, Schránil spíš serióznějšího gentlemana. Obě varianty ale stály na stejném kulturním podloží, na obrazu „lepší společnosti“, která měla ve filmu první republiky a protektorátu své pevné místo.

Únor, vazba, lopata

Po roce 1948 se to podloží rozpadlo. Nový režim nepotřeboval salonní milovníky. Potřeboval dělníky, budovatele, kolektivní hrdiny. Typ postav, na kterých stála Schránilova kariéra, z českého filmu prakticky zmizel.

Schránil sám uvažoval o emigraci, později to nazval „zaječími úmysly“. Nedostal se daleko. Byl zatčen na základě podezření z přípravy odchodu z republiky a skončil ve vazbě na Pankráci. Dostupné zdroje se rozcházejí v přesné délce, uvádějí zhruba tři čtvrtě roku až rok. Hrozilo mu obvinění z vlastizrady.

Po propuštění se k herectví vrátit nemohl. Místo filmových ateliérů dostal lopatu. Pracoval na základech Stalinova pomníku na Letné a na stavbě takzvaného Mostu inteligence. Filmová hvězda, která ještě před pár lety ztělesňovala eleganci na plátně, teď kopala základy monumentu stalinské moci. Těžko si představit symboličtější ponížení.

Podle Českého rozhlasu Plus přitom existují věrohodná svědectví, že Schránil za okupace ukrýval parašutisty ze skupiny Carbon. O tom ale nikdy veřejně nemluvil. Režim, který ho zavřel, se na jeho válečné zásluhy neptal.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Pozdní návrat, který už nic nevrátil

V šedesátých letech přišla částečná rehabilitace. Schránil získal angažmá v divadle v Mladé Boleslavi a postupně se vracel i před kameru. Jenže už ne jako hvězda, jako epizodní herec. Role gentlemanů a milovníků byly pryč, a s nimi i pozice, kterou kdysi zastával.

Poslední filmové stopy zanechal v roce 1993. V Šakalích létech si zahrál vrchního Kalába, v Krvavém románu knížete Pedra de Rudibanera. Drobné role, ale přece jen návrat před kameru po desetiletích, kdy mu to nebylo dovoleno. Česká televize mu později věnovala portrét Elegán ve fraku v cyklu Příběhy slavných a už v roce 1992 natočila vzpomínkový pořad s Pavlínou Filipovskou, v němž Schránil sám vyprávěl o svém osudu.

Zemřel 20. září 1998 v Praze. Bylo mu osmdesát osm let.

Rozbitý typ, ne jen rozbitá kariéra

Schránilův příběh nebyl ojedinělý. I u Oldřicha Nového se uvádí, že se mu po roce 1948 vedlo lépe než řadě kolegů, což nepřímo potvrzuje, že těch, kdo dopadli hůř, bylo víc. Nový se přizpůsobil socialistickému realismu a pokračoval v hlavních rolích. Schránil skončil na stavbě.

Nejde přitom jen o pád jednoho herce. Režim systematicky rozbil celý herecký archetyp: muže, kteří na plátně zosobňovali společenskou jistotu, eleganci a svět, pro nějž v oficiální kultuře po únoru 1948 přestalo být místo. Schránil byl jednou z nejviditelnějších obětí tohoto procesu, právě proto, že kontrast mezi jeho předválečným obrazem a poválečnou realitou byl tak extrémní.

Kdo chce dnes vidět, čím Schránil kdysi byl, najde jeho filmy v databázi Filmového přehledu. Eva tropí hlouposti běží na několika streamovacích platformách, Kristian je dostupný na Oneplay. Na plátně je Schránil pořád tím, kým ho režim nedokázal nechat být: elegánem, kterému to slušelo a který se uměl smát i sám sobě.