Jak vytrhnout velrybě stoličku: Holý přišel jako jeden ze 140 dětí a nikdo si ho nevšiml. Stačilo gesto u dveří a roli dostal on

Marie Poledňáková ho poslala domů jako příliš malého a nevýrazného. O pár vteřin později si ho vybrala na roli, která definovala českou rodinnou komedii.

Zdroj fotografie: Jaroslava Vošmiková / Creative Commons / CC BY-SA

Rok 1977, Praha, konkurz na dětskou hlavní roli filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Poledňáková hledá kluka, který dokáže být zároveň vzdorovitý i zranitelný, drzý i křehký, a hlavně uvěřitelný. Přes místnost projde zhruba 140 až 160 dětí, podle toho, kterou vzpomínku režisérky vezmete za směrodatnou. Tomáš Holý je jedno z nich. Tichý, drobný, málomluvný. Komise ho vyřadí v první vlně. Odchází ke dveřím. A pak se vrátí.

Zapomenutý kulich a pár vteřin, které změnily obsazení

Podle knižního životopisu Tomáše Holého se odehrála scéna, která by klidně mohla být ve scénáři. Kluk, právě poslaný pryč, se vrátil do dveří. Neřekl ani slovo. Jen posunky naznačil, že si uvnitř zapomněl kulicha, a culil se přitom přímo na režisérku. Jiné zdroje mluví o „zvláštním gestu na pozdrav“, ale podstata je stejná: v jednom spontánním okamžiku předvedl přesně to, co Poledňáková celý den marně hledala u desítek připravených dětí. Ne nacvičenou exhibici, ale přirozenou, neopakovatelnou reakci.

Poledňáková ho nechala přibrat na další den ke kamerovým zkouškám. Tam se ukázalo, že tichý kluk před kamerou ožije způsobem, který ostatní kandidáti nedokázali napodobit.

Mirek Vydlák: chlapec, kterému už měřili nohu na lyžáky

Film byl přitom na centimetry od úplně jiné podoby. Původním favoritem produkce byl Miroslav Vydlák, a nešlo o nezávazné uvažování. Podle Vydlákovy vlastní vzpomínky už produkce volala jeho rodičům a zjišťovala výšku a váhu kvůli lyžařské výbavě. Přípravy na natáčení v Krkonoších běžely s jeho jménem na obsazovacím listu.

Jenže po kamerových zkouškách se váhy překlopily. František Němec i Jana Preissová, oba obsazení do rolí filmových rodičů, podpořili Holého jako nejlepší volbu. Němec to údajně shrnul prakticky: kdyby měl některému klukovi věřit scénu s řízky pro školníka, byl to právě Tomáš.

Vydlák z filmu úplně nezmizel. Dostal menší roli spolužáka Standy a později se objevil i v dalších titulech: Adéla ještě nevečeřela, Já už budu hodný, dědečku! nebo Od zítřka nečaruji. S odstupem let to komentoval střízlivě: „Bylo mi to tenkrát trochu líto,“ ale dodal, že by to asi nezahrál tak hezky jako Tomáš. Podle FDb se později věnoval hlavně hudbě a aranžím.

Zdroj fotografie: Se svolením Česká televize

Proč zrovna Holý: ne zázrak, ale shoda vlastností

Nešlo o pohádkový zázrak. Holý nebyl neznámý nováček, měl za sebou zkušenosti u Oldřicha Lipského a roli v Ať žijí duchové!. Poledňáková to ale tehdy nevěděla. Co viděla, bylo dítě, které po rozkoukání působilo mimořádně spontánně a jemně. Paradox celého konkurzu spočíval v tom, že vlastnost, kvůli které ho nejdřív vyřadili (nenápadnost, introvertnost), byla přesně ta, která roli Vaška potřebovala. Vašek není malý showman. Je to kluk z rozvedené rodiny, který se snaží dát věci dohromady po svém, a divák mu to musí věřit.

Knižní zdroje naznačují, že Holému bylo téma blízké i osobně; po rozvodu vlastních rodičů silně přilnul k filmovým rodičům Němcovi a Preissové jako k modelu fungující rodiny. Míru, jakou to ovlivnilo jeho herecký projev, změřit nelze. Ale autenticita, se kterou hrál, mluví sama za sebe.

Krkonošské stopy filmu a kde ho dnes vidět

Natáčení probíhalo ve Špindlerově Mlýně a okolí. Podle krkonošských materiálů se točilo v hotelu Olympie ve Svatém Petru, ten stojí dodnes, ale interiér po rekonstrukci filmovým záběrům už neodpovídá. Lépe dopadla Chata DIAS, kde ve filmu sídlila stanice Horské služby. Dnes funguje jako turistické ubytování a na filmovou historii se odvolává přímo na svém webu.

Jeden zapomenutý kulich, pár vteřin pantomimy a rozhodnutí režisérky, která poznala správné dítě ne podle toho, co řeklo, ale podle toho, jak se tvářilo, když nemuselo nic říkat. Česká rodinná komedie by bez té chvíle vypadala jinak.