Švorcová se ho bála, Werich s ním nechtěl hrát. Kopecký byl génius, kterého ničily dvě smrti a maniodepresivní psychóza

Matku doprovodil k transportu do Osvětimi, dceru přežil o devět let. Mezi tím odehrál desítky rolí, které česká kultura dodnes považuje za nedostižné.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Miloš Kopecký patří k hercům, u nichž se obdiv a rozpaky potkávají na stejné stránce životopisu. Ironik, který dokázal jedním pohledem zničit partnera na jevišti i u stolu. Člověk sužovaný maniodepresivní psychózou, který se v depresivních fázích nedokázal zvednout z postele, a přesto před kamerou soustředil výraz do několika přesně mířených gest tak, že z něj diváci nemohli spustit oči. Jeho talent a jeho strach vyrůstaly ze stejné psychické výbavy. Právě to z něj dělalo herce, jakého česká kinematografie od jeho smrti v roce 1996 nenašla.

Dvě rány, které ho nezahojily

První přišla za války. Kopeckého matka Marta Grimmová byla židovského původu a mladý Miloš ji doprovodil k transportu. Už ji nikdy neviděl, zahynula v Osvětimi. Právě v tomto období se podle dostupných zdrojů poprvé naplno projevila jeho psychická nemoc. Válečné trauma se usadilo hluboko a zůstalo tam natrvalo.

Druhá rána dopadla o desetiletí později. Jeho dcera Jana Kateřina, narozená ze vztahu s herečkou Stellou Zázvorkovou, spáchala sebevraždu. Obě ztráty se v Kopeckého životě vracejí jako dva body, kolem nichž kroužilo všechno ostatní: deprese, strach z opuštění, neschopnost udržet stabilní vztahy. Psychiatr Cyril Höschl jeho stav popsal v kontextu maniodepresivní psychózy, která Kopeckého provázela celoživotně. Léčil se i elektrošoky, bál se poškození paměti, s medikací nebýval disciplinovaný. Sám o své nemoci mluvil jako o „tortuře“.

Génius úsporného gesta

Co přesně znamená, že byl Kopecký geniální herec? Odborná studie v časopise DISK vydávaném pražskou AMU to pojmenovává konkrétně: Kopecký „koncentruje typ“ do několika elementárních, přesně významových gest. Minimalizuje pohyb. Když ale gesto přijde, nese jasný smysl. Žádný ornament, žádná samoúčelná komika.

Jeho doménou byly postavy s ironií, sarkasmem a cynickým odstupem: Hogo Fogo v Limonádovém Joeovi, feldkurát Katz ve Švejkovi, doktor Štrosmajer v Nemocnici na kraji města. Jiřina Švorcová k poslední jmenované roli podle sekundárně citované vzpomínky z knihy Jiřina Švorcová osobně řekla, že mu „seděla jako ušitá“, protože v ní bylo mnoho rysů, které mu byly vlastní. A dodala, že si vzdělaných a chytrých lidí vážila, ale ironiků jako Kopecký se „i trochu bála“, věděla, že by na ně ve střetu nestačila.

Sám Kopecký to jednou shrnul větou, která funguje jako klíč k celému jeho herectví: „Humor je nejdůstojnější projev smutku.“ Nešlo o herectví navzdory bolesti. Šlo o herectví skrze ni.

Werich, Horníček a pozice, o kterou nestál

Traduje se, že Werich s Kopeckým nechtěl hrát. Dohledané zdroje ukazují složitější obraz. Akademická studie z DISKu uvádí, že jediný, koho si Jan Werich pro spolupráci opravdu vyhlédl jako partnera po Voskovcovi, byl Miroslav Horníček. Kopecký ale o tuto pozici ani zvlášť nestál, sám partnerství „za Wericha“ odmítal a připouštěl nanejvýš alternaci, nikoli roli plnohodnotného nástupce. Dva silné temperamenty, dva odlišné herecké principy. Horníček byl spíš intelektuální klaun, vypravěčsky přítomný a konstruktivní. Kopecký naopak stavěl na skeptické, narušující energii. Werich v Horníčkovi našel vhodnějšího společníka, a Kopecký to zřejmě chápal líp než jeho pozdější vykladači.

Anticharta, Krok do neznáma a strach z konce

Kopecký podepsal Antichartu. A udělal víc: podle vzpomínky Švorcové to byl právě on, kdo přesvědčil váhajícího Wericha, aby svůj podpis nestahoval. Stačily prý „čtyři vysvětlující věty“. Co přesně si řekli, není dohledatelné.

Ještě tíživější kapitolou se stal dokument Krok do neznáma, prorežimní televizní pořad, který Kopecký moderoval. Po odvysílání mu klesla popularita, chodily nenávistné dopisy a jeho vlastní příznivci považovali právě tento pořad za větší prohřešek než podpis pod Antichartou. Proč to udělal? Sám to zpětně vysvětlil s brutální upřímností, jak připomíná Český rozhlas: bál se, že když televizi odmítne, „už si ani neškrtne“, v televizi, ve filmu, v rozhlase. Zůstane bez práce. A při své chorobě to neunese. Celé uzavřel formulí: „Suma sumarum: selhal jsem.“

Paradoxně tentýž člověk v květnu 1987 pronesl na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců ostře kritický projev, v němž napadl normalizační kádry a byrokratizaci kultury. Rudé právo text výrazně seškrtalo, ale původní verze kolovala na kazetách a vysílala ji Svobodná Evropa. Nebyl to moment, který by sám přelomil společnost. Byl to ale signál, že i uvnitř oficiální kultury někdo veřejně řekne to, co ostatní říkali jen v kuchyních.