Manžela za jeho postoje vyhnali z Prahy, na ni si ale komunisté netroufli. Divíšková přitom kritizovala samotného Husáka

Nina Divíšková zůstala v Činoherním klubu přes třicet let. Její muž Jan Kačer musel z Prahy pryč. Oba zastávali stejné postoje, režim je ale potrestal jinak.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Normalizační represe nebyla slepá mašinérie, která by drtila každého odpůrce stejnou silou. Byla pragmatická. Vybírala si terče podle toho, kdo byl viditelnější, kdo symbolicky víc bolel, a koho stačilo držet pod limitem, aniž by ho musela zničit úplně. Příběh manželů Kačerových a Divíškové je jedním z nejčistších příkladů tohoto dvojího metru. A právě proto, že nešlo o otevřený zákaz, bývá v paměti dějin méně nápadný.

Spoluzakladatel, který musel odejít

Jan Kačer patřil k zakládající generaci Činoherního klubu. Herec, režisér, tvář české nové vlny šedesátých let. Jeho filmy skončily v trezoru, jeho jméno na seznamu lidí, kteří museli z Prahy zmizet. Podle ČT24 byl mezi prvními, kdo po nástupu normalizace opustili soubor, z politických důvodů, pro svobodomyslné postoje, které režim nehodlal tolerovat u člověka s takovou veřejnou expozicí.

Skončil ve Státním divadle v Ostravě. Devět let nucené izolace od rodiny. V rozhovoru pro Český rozhlas později popsal, jak přespával u kamarádů, ve vlaku, v šatně. Manželka s dětmi zůstala v Praze. Kontinuitu společného života držela právě ona, Nina Divíšková.

Herečka, která řekla, co si myslí

Divíšková nebyla tichá manželka čekající doma na lepší časy. Sama se označovala za silně protirežimní. Když v květnu 1975 Gustáv Husák nahradil Ludvíka Svobodu v prezidentském křesle, patřila k těm, kdo dali najevo nesouhlas, podle pozdějších vzpomínek formou telegramu vyjadřujícího otevřený odpor vůči Husákovu zvolení. Přesné znění se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat, ale samotný akt byl v tehdejší atmosféře mimořádně odvážný.

Při zájezdu do Londýna pak v rozhovoru s novinářem řekla, co si o režimu myslí. Podle její vzpomínky to vyšlo na titulní straně Timesů. A přineslo jí to potíže. Přesto zůstala v Činoherním klubu, kde mezi lety 1965 a 2001 odehrála 41 inscenací. Nebyla to beztrestnost. Sama říkala, že kvůli svému postoji z šedesátých a sedmdesátých let téměř netočila. Filmové příležitosti se jí vyhýbaly. Režim ji neodstranil, ale zúžil jí prostor tak, aby to nebylo vidět.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Dvojí metr jako nástroj moci

Srovnání s dalšími osudy normalizace ukazuje škálu, s jakou režim pracoval. Marta Kubišová dostala zákaz veřejného vystupování a rušení smluv, totální profesní likvidaci. Pavel Landovský a další signatáři Charty 77 čelili zadržení, výslechům StB, domovním prohlídkám a tlaku k vystěhování z republiky. Kačer skončil v Ostravě, odříznutý od rodiny i od scény, kterou pomáhal vybudovat.

A Divíšková? Zůstala v divadle, ale s neviditelným cejchem. Režim nepostupoval spravedlivě ani jednotně. Postupoval demonstrativně a vybíral si viditelnější terče. Kačer byl spoluzakladatel, režisér, herecká tvář trezorových filmů. Symbolicky větší kořist. Divíšková byla herečka v souboru, ne vůdčí organizační osobnost. Stačilo jí přiškrtit filmovou kariéru a nechat ji hrát divadlo. Efekt zastrašení zajistil manželův osud.

Co zbylo po normalizaci

Po roce 1989 se Kačer vrátil do Prahy, stal se členem Národního divadla. Divíšková pokračovala v Činoherním klubu a dočkala se i silných pozdních rolí, diváci si ji pamatují jako babičku Bětu ze seriálu Vyprávěj. Zemřela 21. června 2021 ve věku 84 let. Kačer ji přežil o necelé tři roky; odešel v květnu 2024. O své ženě říkal, že byla „komická, veselá a dokonale pohybově připravená“.

Kde si ji dnes připomenout

Česká televize nabízí v iVysílání kompletní seriál Vyprávěj. Český rozhlas Dvojka má dostupné audio vzpomínky v pořadech Nostalgické muzeum a My dva a čas. Speciální pořad Úsměvy Niny Divíškové by měl jít na ČT1 dne 11. července 2026, internetová práva k němu ale televize nemá.

Příběh manželů z Činoherního klubu není o tom, že by si režim na jednoho z nich netroufl. Je o tom, že normalizace uměla trestat chytře nerovnoměrně. Jeden dostal vyhnanství, druhá tiché škrcení kariéry. Obojí bolelo. Jen jedno z toho bylo vidět.