Po představení se vracel na nemocniční lůžko. Vladimír Dlouhý hrál divadlo do posledních dnů

8. května 2010 sklidil Vladimír Dlouhý potlesk v Divadle Bez zábradlí. Partnerka ho pak odvezla zpět do nemocnice, kde v té době prakticky žil.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Nebyl to ojedinělý záchvěv vzdoru. Byl to opakovaný vzorec posledních týdnů života herce, který odmítal nechat se zredukovat na roli pacienta. Dlouhý v květnu 2010 vážil výrazně méně než dřív, měl za sebou odebrání poloviny žaludku, opakované hospitalizace a lékaři podle dobových zpráv hovořili o tom, že jde doslova o život. Přesto stál na jevišti. Přesto jezdil na postsynchrony k filmu. Přesto říkal: „Je mi lépe, vše je v pořádku.“

Z jeviště rovnou na lůžko

Ten květnový večer v Divadle Bez zábradlí hrál Příliš drahou Mathildu. Podle dobové reportáže ho po představení partnerka Petra Jungmanová naložila do auta a odvezla zpět do nemocnice, kde byl hospitalizován. Diváci podle dostupných zdrojů nebyli předem informováni, odkud jejich herec přichází. Dlouhý sám svůj stav navenek zlehčoval.

O tři dny později, 11. května 2010, stál na jevišti Divadla Kalich ve Chvále bláznovství. Ředitel divadla Michal Kocourek později potvrdil, že šlo o jeho poslední potlesk. Na jeviště přišel stoprocentně připravený. Jako vždycky. 20. června 2010 zemřel. Mezi posledním představením a smrtí uplynulo čtyřicet dní.

Kajínek: postsynchrony z chemoterapie

Divadlo nebylo jediné místo, kde Dlouhý v posledních týdnech pracoval. Režisér Petr Jákl ho obsadil do filmu Kajínek a na postsynchrony ho vozili přímo z chemoterapie. Jákl v rozhovoru pro e15 vzpomínal na jeden z asi patnácti natáčecích dnů, kdy bylo Dlouhému tak špatně, že chtěl práci zastavit. Herec nesouhlasil.

„Práce ho vždycky nějak postavila na nohy,“ řekl Jákl. A dodal, že ještě dva dny před operací se Dlouhý těšil na premiéru a špatný konec si nepřipouštěl. Premiéry Kajínka v srpnu 2010 se nedožil. Český lev za tuto roli mu byl udělen posmrtně.

Proč nepřestal

Z výpovědí nejbližšího okolí vystupují dva motivy, které se vzájemně posilují. Ten první je profesní poctivost. Bratr Michal Dlouhý o něm na Českém rozhlase řekl, že „nikdy nic neošidil“ a vše dělal naplno. V křehce působícím těle prý byla mimořádná vnitřní síla. Jákl ho označil za „hrozného tvrďáka“.

Ten druhý motiv je hlubší. Práce pro Dlouhého zjevně fungovala jako poslední prostor, kde nebyl pacientem. Na jevišti byl Luciem ve Chvále bláznovství, v dabingovém studiu byl postavou Kajínka. Nemoc tam neměla vstup. Medicínsky přitom jeho chování šlo proti logice šetřícího režimu, podle dobových zpráv se nevzdal ani cigaret, přestože kouření prokazatelně zvyšuje riziko nádorů žaludku i slinivky. Bez zdravotnické dokumentace ale nelze zpětně soudit o přesných příčinách jeho nemoci.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Co po něm zůstalo

Databáze ČFTA eviduje u Vladimíra Dlouhého dva České lvy, za Hlídače č. 47 a posmrtně za Kajínka. Filmografie zahrnuje Báječná léta pod psa, Knoflíkáře, Bumerang, Jednu ruku netleská i pohádku S čerty nejsou žerty, kde ztvárnil nezapomenutelného Petra Máchala. Kajínek je dnes dostupný na platformě Oneplay, Hlídač č. 47 v iVysílání České televize.

Bratr Michal v roce 2025 řekl, že Vladimírovo herectví „hrdě kopíruje“. Na pohřbu v létě 2010 zazněl úryvek ze Chvály bláznovství, inscenace, při které Dlouhý naposledy stál před publikem. I poslední rozloučení tak připomnělo to, co pro něj jeviště znamenalo.

11. května 2010 dostal Vladimír Dlouhý v Divadle Kalich potlesk. Pak odjel zpět do nemocnice. Byl to jeho způsob, jak zůstat sám sebou.