Manželku potkal v 17 letech, vydrželi spolu 60 let. Satoranský po její smrti poprvé promluvil o samotě

Jaroslav Satoranský strávil s manželkou Libuší téměř šedesát let. Od její smrti v roce 2020 se postupně učí žít sám.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Bylo mu sedmnáct a půl, jí patnáct a půl. Potkali se v ochotnickém divadle, při přestávce mezi dvěma výstupy. Přišly dvě dívky za kamarádkou, kolega ho šťouchl a zeptal se: „Kterou bys bral?“ Ukázal na blondýnku. O týden později ji potkal znovu a od té chvíle spolu zůstali. Čtyři roky randili, na konci studií se vzali a v roce 1961 začali společný život, který trval až do května 2020. Skoro šedesát let sdíleného domova, jedné dcery, dvou vnuků, dvou pravnoučat. A pak najednou prázdný byt.

Čtrnáct měsíců ticha

Satoranský patřil vždy k hercům, kteří si soukromí hlídají. Ještě v rozhovoru pro vinohradský bulletin z roku 2019 mluvil téměř výhradně o profesi, o kolezích, o škole. O manželce a rodině jen letmo, v obecných obrysech. Když Libuše v květnu 2020 zemřela, nezaznělo žádné veřejné prohlášení, žádný rozhovor. Čtrnáct měsíců ticho.

Prolomil ho až v červenci 2021 v rozhovoru pro Právo/Novinky. „Je mi pořád smutno… když jsem doma, pořád ji tam vidím. Chybí mi, byla to skvělá ženská.“ Věty, které nemají nic společného s divadelním patosem. Spíš připomínají člověka, který se po roce a čtvrt odhodlal říct nahlas to, co celou dobu cítil.

Rozpad obyčejného dne

Samota po téměř šedesátiletém soužití není velké gesto. Je to rozpad každodenních rituálů, které člověk ani nevnímal jako rituály, dokud nezmizely. Musel se naučit vařit. Recepty hledá na Googlu, někdy jí totéž jídlo tři dny po sobě. Když se mu něco povede, vyfotí to a pošle dceři Martině. Ta mu na oplátku volá každý den.

Jsou to detaily, které v novinových titulcích obvykle chybí, protože nejsou dramatické. Jenže právě v nich je celá váha ztráty nejčitelnější. Člověk, který šedesát let nemusel řešit, co bude k obědu, najednou stojí před sporákem s telefonem v ruce a čte postup na svíčkovou. To není anekdota. To je nový život.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Dvě opory: dcera a jeviště

Satoranský opakovaně říká, že bez práce a rodiny by to nešlo. Hraní je pro něj „hnací motor“, na jevišti nemá čas přemýšlet nad smutnými věcmi. Role v seriálu Policie Modrava mu podle vlastních slov pomáhala přežít nejtěžší období. Sám ji později označil za „krásné závěrečné pohlazení“ filmové kariéry.

Druhou oporou je dcera Martina. Byla s ním v den, kdy Libuše odešla. Od té doby funguje jako každodenní spojka se světem, telefonáty, povzbuzení, občasná kontrola, jestli táta jí a jak se má. Vnuky a pravnoučata Satoranský zmiňuje jako důvod, proč je mu na světě stále dobře.

V Divadle na Vinohradech, kde je členem souboru nepřetržitě od roku 1966, o něm mluví jako o stálici. Ředitel Tomáš Töpfer v lednu 2025 potvrdil, že Satoranský zůstává součástí ansámblu a hraje v inscenaci Hana. Sám herec vinohradský soubor nazývá „druhou rodinou“, a v kontextu jeho situace to zní méně jako fráze a víc jako konstatování.

Od zdrženlivosti k otevřenosti

Posun v tom, jak Satoranský mluví o soukromí, je za posledních pět let markantní. Dokument České televize Jaroslav Satoranský – herec gentleman z roku 2025 pracuje i s dosud nepublikovanými záběry ze svatby a rodinného archivu. Divadelní noviny výslovně konstatovaly, že herec svou obvyklou zdrženlivost v tomto dokumentu částečně prolomil.

V nejaktuálnějším dohledatelném rozhovoru z března 2026 už Satoranský mluví střízlivě a bez iluzí. Žije sám, dcera volá denně, před kameru se nejspíš nevrátí, ale na jevišti pokračuje. Na otázku, jak se mu daří, neodpovídá optimistickými frázemi. Spíš dává najevo, že smutek nezmizel, jen se stal součástí dne, se kterou se naučil fungovat.

Za klíč k dlouhému manželství vždycky označoval hlavně Libuši. „Na tom, že nám to spolu tak dlouho a krásně vydrželo, měla velkou zásluhu především ona.“ Teď vaří podle Googlu, fotí talíře a posílá je dceři. Šedesát let společného života se nedá nahradit. Dá se jen, den po dni, přežít.