Sovák synovi nikdy neodpustil. Schmitzer po natáčení Marečku srazil autem člověka a jejich vztah navždy skončil

Kultovní komedie z roku 1976 zachytila na plátně skutečného otce a syna v okamžiku, kdy se jejich vztah ještě mohl zachránit. Nestalo se tak.

Zdroj fotografie: Česká televize

Jiří Sovák a Jiří Schmitzer stojí v Marečku, podejte mi pero! vedle sebe jako Kroupa starší a Kroupa mladší, táta a syn, kteří se navzájem štvou, ale nakonec si rozumějí. Diváci to berou jako komedii. Jenže tahle dvojice nebyla jen herecká. Sovák byl Schmitzerův skutečný otec a scény, ve kterých se na sebe usmívají, patří k posledním zábleskům naděje, že by se jejich rozbitý vztah mohl ještě slepit. Ještě téhož roku přišla tragédie, po které Sovák syna fakticky vymazal ze svého života.

Otec a syn, kteří se skoro neznali

Kořeny odcizení sahají hluboko do Schmitzerova dětství. Po rozvodu rodičů vyrůstal převážně s matkou a kontakt s otcem byl omezený. Sovák budoval kariéru jednoho z nejpopulárnějších českých komiků, syn šel ve stejných stopách, ale každý po vlastní koleji. Podle pozdějších retrospektiv spolu komunikovali málo a jejich vztah byl chladný už dávno předtím, než se potkali před kamerou.

Přesto existovaly pokusy o sblížení. V roce 1975 se objevili společně v Chalupářích, kde hráli dědu a vnuka. A když Zdeněk Svěrák se Smoljakem psali scénář k Marečku, hlavní mužské role podle Filmového přehledu vznikaly přímo pro toto konkrétní duo. Pozdější vzpomínkové texty naznačují, že společná práce měla pomoct vztah narovnat, přímé dobové vyjádření autorů, že šlo o vědomý smiřovací záměr, se ale dohledat nepodařilo.

Natáčení jako křehké příměří

Pro Schmitzera znamenal Marečku kariérní průlom. Bylo mu šestadvacet a dostal roli, která ho zapsala do povědomí milionů diváků. Na place trávil čas s otcem víc než kdykoli předtím. Retrospektivní články popisují atmosféru natáčení jako období, kdy se „málem usmířili“, opatrné sbližování dvou lidí, kteří se roky míjeli.

Film zachytil něco, co v reálném životě trvalo jen krátce. Na plátně funguje chemie mezi Kroupou starším a mladším tak přirozeně právě proto, že nešlo o hereckou konstrukci. Byl to skutečný otec a skutečný syn, kteří se snažili najít společnou řeč. Komedie kolem nich běžela dál, hlášky o logaritmech, o Hujerovi, o tom peru. Ale pod povrchem probíhal pokus o něco mnohem křehčího.

Rok 1976: alkohol, volant a smrt chodce

Ještě v roce premiéry přišel zlom. Schmitzer po divadelním představení pil alkohol a poté sedl za volant. Při jízdě srazil chodce, který na následky zranění zemřel. Soud mladého herce odsoudil ke třem letům vězení za usmrcení z nedbalosti. Podle nejčastěji citovaných zdrojů byl propuštěn zhruba po roce a půl.

Zdroj fotografie: Se svolením TV Nova

Detaily nehody jsou v otevřených zdrojích neúplné, jméno oběti ani přesné okolnosti střetu se nepodařilo důvěryhodně ověřit. Archivní rešerše Blesku, kterou Redakce VIPŽivot zaznamenala, naznačuje, že klíčovým faktorem nebyl nutně samotný průběh nehody, ale alkohol v krvi, který ze Schmitzera udělal trestně odpovědného řidiče. Na tom ale v očích jeho otce nezáleželo. Pro Sováka existovala jediná rovina: syn pil, řídil a někdo kvůli tomu zemřel.

Co znamenalo „navždy“

Sovák po nehodě se synem přerušil kontakt. Nebylo to dočasné odmlčení, které by čas zahojil. Šlo o definitivní rozhodnutí. Sekundární zdroje shodně uvádějí, že Sovák syna vydědil. Schmitzer se k tématu později odmítal vyjadřovat; když novináři narazili na otázku o otci, reagoval podrážděně a rozhovor ukončoval.

Praktické důsledky vypadaly takto:

• Žádná další společná profesní spolupráce; po Marečku a Chalupářích se v dostupných filmografiích nepodařilo dohledat jediný další společný titul.
• Dlouholeté přerušení osobního kontaktu bez doloženého pokusu o usmíření.
• Vydědění, které Sovák nikdy nezrušil.
• Když Jiří Sovák v lednu 2000 zemřel, Schmitzer na pohřeb nepřišel.

Nejčastěji citovaný výrok, připisovaný Sovákovi, říká v podstatě toto: neštěstí se může stát každému, ale opilost za volantem neodpouští. Přesný původ citace je sekundární, ale postoj, který vyjadřuje, potvrzují všechny dostupné zdroje.

Komedie jako poslední společná fotografie

Schmitzerovu kariéru nehoda paradoxně nezastavila. Po propuštění se vrátil k herectví a v osmdesátých letech přišly role v Postřižinách, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové. Profesně rostl. Lidsky nesl následky dál, o nehodě veřejně nemluvil a otázky na otce odmítal až do konce.

Marečku, podejte mi pero! dnes běží v televizi několikrát do roka a diváci se u něj smějí stejně jako před půl stoletím. Film ale funguje i jako nechtěný dokument, záznam okamžiku, kdy se dva lidé ještě mohli dohodnout. Kroupa starší a Kroupa mladší si na plátně podávají ruku. V životě k tomu už nikdy nedošlo.